Cestování jako ozdravný proces. Rok na Novém Zélandu a je z vás nový člověk

Rozkoukávat se po světě je možné i bez tučného konta, sponzorů a stipendií. Hlavně to chce kuráž. Ta jediná nechyběla píseckému novináři Ondřeji Šmídovi (28), který se loni rozhodl skoncovat s nepříjemným pocitem, že v životě uvízl na mrtvém bodu. Jednoho krásného dne opustil skromné jistoty místního deníku a odletěl na Nový Zéland, kde strávil čtrnáct měsíců. V jeho případě se znovu potvrdilo, že s jídlem roste chuť. „V konečném důsledku mi to, že jsem na delší dobu odjel, pomohlo k tomu, abych českou realitu lépe snášel,“ konstatuje mladý muž. Po návratu od protinožců si vyspravil osobní finance na vinobraní ve Francii a na zimu se chystá na pracovně poznávací pobyt do Rakouských Alp. V následujícím rozhovoru najdou případní následovníci pár užitečných rad, jak na to.

Jak reagovali vaši blízcí na sdělení, že praštíte se zaměstnáním a odjedete do neznáma?
Doma moje rozhodnutí podporovali. Samozřejmě nebyli rádi, že se přes rok neuvidíme, ale už jsme velcí kluci a holky a dokázali jsme se s tím vyrovnat. Jediná babička mi to vymlouvala. Chápu, že měla o mne trochu strach, patří ke starší generaci, která neměla možnost cestovat a netuší, jak to chodí. Rozhodnutí uzrálo během půlročního dohledávání informací o možnostech práce a cestování v různých zemích. Svou roli sehrála okolnost, že k mým velkým koníčkům patří rybaření. Svého času jsem viděl fantasticky natočený dokumentární film o muškaření na Novém Zélandu a snil o tom, že se tam jednou vypravím.

Co je zapotřebí k vycestování na Nový Zéland na delší dobu než tři měsíce, tedy nad rámec bezvízového styku s ČR?
Pro lidi mezi 18 až 35 lety je jedinou podmínkou udělení ročního víza. Žádost lze podat na internetu. Na stránkách imigračního úřadu vyplníte asi desetistránkový formulář, mimo jiné je zajímá, zda byl žadatel odsouzen nebo vyhoštěn z nějaké země, zda trpí nakažlivou chorobou a tak dále. Zaplatíte 140 dolarů převodem z karty, jiný způsob úhrady možný není, a žádost je postoupena ke schválení. Na výsledek jsem čekal asi pět dnů, nejspíš to stejně schvaluje automat. Zajímavé je, že pro každý stát vydává Nový Zéland určitý počet těchto víz na rok a konkrétně Česká republika jich má přiděleno 1200. Je vidět, že zas tak špatnou diplomacii nemáme - některé větší státy jich dostávají méně. Pokud je vám víc než 35 let a chcete získat pracovní povolení, je to podstatně složitější.

Vyplývá ta vstřícnost z toho, že Češi vyhovují poptávce po sezónní pracovní síle?
Je fakt, že pověst tam máme docela dobrou. Místní si pochvalují, že umíme pracovat, jsme spolehliví a umíme anglicky. Což si já úplně nemyslím (smích), ale určitě jsme si i kulturně relativně blízcí. Alespoň ve srovnání například s Číňany, ti tedy neumějí anglicky vůbec, určitě ne tak, aby jim bylo rozumět, i když oni si myslí pravý opak. Ze zemí jako Čína přijíždějí takové ty buržoazní děti, které nevědí co s penězi a do práce se moc nehrnou, kdežto od nás tam jezdí běžná populace.

Kombinoval jste pobyt s jazykovým kurzem?
Ne, ale dá se říct, že celý Zéland byl jeden velký kurz, a to i jazykový. Ale nebylo to nijak organizované, prostě jsem si koupil letenku a ostatní už bylo všechno na mně.

Kolik peněz si musí člověk na takový výlet připravit?
V žádosti o vízum musí každý na čestné slovo potvrdit, že ve chvíli odletu má na kontu minimálně 4200 novozélandských dolarů, což činí v přepočtu nějakých 70 000 korun. Má to fungovat jako pojistka, že se z vás nestane bezdomovec, když neseženete práci. Teoreticky byste měla svou solventnost prokázat hned na letišti u imigrační kontroly, ale v 95 procentech se to nezjišťuje. Já jsem tedy tolika penězi nedisponoval, ale neptali se mě na to. Musel jsem taky oželet výhodu zpáteční letenky, která stojí zhruba 25 tisíc korun, ovšem její platnost je omezena na jeden rok mezi příletem a odletem. Jelikož jsem už doma plánoval prodloužení ročního pobytu o další tři měsíce, poněkud se mi to prodražilo. Cesta tam jednadvacet tisíc, cesta zpátky dalších sedmnáct a půl, ale na to už jsem si na Zélandu vydělal. Nakonec jsem tam nezůstal plných patnáct měsíců. Zkrátil jsem si to na čtrnáct měsíců a dva dny, abych stihl letní tábor v Jeseníkách, kde jsem byl jako vedoucí.

S prodloužením víza nebyl problém?
Zase to není složité. Vytisknete si formulář z internetu a vyplněný jej zalepíte do obálky spolu s pasem a obojí pošlete na imigrační. Pas s novým vízem se vám vrátí poštou zhruba za tři týdny. Jenže mezitím se pohybujete ve vzdálené cizí zemi bez jakýchkoliv dokladů. Necítil jsem se vůbec dobře, pas představuje jakési pojítko s domovem, kdyby se cokoliv podělalo.

Co jste si s sebou zabalil?
Do krosny nějaké oblečení a pár nezbytností jako tužku a tak. Plus batoh s notebookem a foťákem. Nic mi nechybělo, v cílové zemi jsem si obstaral osobní potřeby snadno. Jediné, co mě trápilo, byl nedostatek četby. Vzal jsem si s sebou jednu knížku od Čapka, kterou jsem přečetl už v letadle. Vezl jsem s sebou ještě Markétu Lazarovou od Vančury, ale to se bohužel číst nedá. Vyřešil jste to zakoupením elektronické čtečky, do které si stáhnete cokoliv. Takže mi nechyběla ani literatura pro volné chvíle.

Co by si měl každý cestovatel doma ohlídat?
Především je třeba se odhlásit u zdravotní pojišťovny. A pozor, pokud nebudete pryč minimálně půl roku, musíte pojištění zpětně doplatit. Doba odpracovaná mimo EU se nezapočítá do důchodu, ani pro přiznání podpory v nezaměstnanosti po návratu. Přesto jsem musel předložit na úřadu práce výplatní pásky a dokladovat, že jsem na Novém Zélandu odváděl daň. To mi přijde jako čistá buzerace – stát mě kontroluje, i když mi nic za dané období neposkytne. Moji kamarádi ze Zélandu museli pojistné v ČR za tři měsíce doplatit, protože si výplatnice nepřivezli.

Aklimatizace proběhla rychle?
Na letišti v Aucklandu mě vyzvedla jedna Češka, u které jsem ze začátku bydlel. Nejednalo se o charitu a pouhou solidaritu s krajanem, ale o předem domluvený pronájem pokoje v soukromém domě. Kontakt s majitelkou jsem navázal přes internet. Navrch jsem od ní dostal cenné rady, kde co je a kde se výhodně nakupuje. Než jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, uplynul týden. Potom jsem začal zjišťovat možnosti vlastního výdělku. Na internetu jsem vyhledal nabídky na sezónní práce, pár jsem jich obvolal a druhý den jsem nasedl na autobus a jel do malého městečka na pobřeží a začal jsem si vydělávat při sklizni kiwi.

Ubytování během zaměstnání, normy a mzdy?
Většinou má firma buď vlastní ubytovnu, nebo ubytování zajistí jinde. Zaměstnavatel za vás platí odvody na zdravotní pojištění, takže máte jistotu, že v případě úrazu při práci nezůstanete na holičkách. Většinou se pracuje v úkolové mzdě ve skupinách. To znamená třeba dvacet lidí, kteří mají sklidit denně určité množství s tím, že za bednu ovoce dostanou 13 dolarů. Výdělek se dělí rovným dílem. Fór je v tom, že máte nárok na minimální mzdu, což 13,75 dolaru hrubého za hodinu, i když nasbíráte ovoce jen za 11 dolarů. Na první pohled to vypadá krásně, praxe je tvrdší. Farmáři většinou do výše minimální mzdy doplácet nechtějí, nebo vám ji doplatí jen jednou a pak vás vyhodí.

S kým jste se sešel ve skupině?
Třeba při sběru sběru kiwi jsme tvořili pestrou mezinárodní společnost – kromě Čechů byli ve skupině, Argentinci, Angličané, Chilané, Němci a taky jedna mrňavá Japonka. Zaměstnával nás zprostředkovatel - kontraktor, který majitelům sadů sežene česače, dopraví je na místo, nasmlouvá pro ně práci a předává jim výdělek. Ten náš vypadal solidně, ale potom jsme zjistili, že nám platí méně než má a už jsme to z něj nedostali. Po necelých dvou měsících jsme odjeli s partou víc na jih na prořezávky vinné révy. Už byl červen, kdy tam začíná zima, v oblasti zrovna moc práce nebylo a navíc jsme s prořezávkami neměli žádné zkušenosti. Byli jsme rádi, že nás zaměstnali aspoň za byt a stravu na farmě a trvalo měsíc, než jsme získali placenou práci. Na vinicích jsme vydrželi asi tři měsíce, potom začala sklizeň chřestu. V listopadu za mnou přijel kamarád ze Strakonic a společně jsme procestovali velkou část Severního ostrova a část Jižního ostrova.

Bylo nakonec dost času na cestování?
Dá se říct, že z vyměřené doby pobytu jsem deset měsíců pracoval nebo sháněl práci a čtyři měsíce jsem si užíval poznávání země. Klidně bych cestoval ještě déle, ale i tak jsem toho viděl dost.

Vystačil jste s vydělanými penězi?
Z té minimální mzdy se dá vyžít, i dost našetřit, za předpokladu, že makáte šest dnů v týdnu a nechcete nic vidět. Za osm hodin denně dostanete při minimální mzdě zhruba 95 dolarů čistého, přitom za bydlení jsem platil 130 až 140 dolarů týdně, za jídlo utratil asi 50 dolarů týdně. Pokud nekouříte a nechlastáte, docela to jde. Hrozně peněz jsem však vydal za benzín. Plná nádrž za 100 dolarů vystačila na 500 kilometrů a já jsem najezdil celkem kolem 20 tisíc kilometrů. Všechny peníze, které jsem na Zélandu vydělal, jsem vlastně utratil za cestování a zpáteční letenku.

Jezdil jste autem z půjčovny?
Auto jsem si koupil, a to už po prvním týdnu pobytu, Subaru Legacy z roku 1995 za dva tisíce dolarů. Jenže potom šly ceny dolů a když jsem odjížděl, prodal jsem vůz jen za 600 dolarů. Dost jsem na tom prodělal. I koupě a převod ojetého auta je v novozélandských podmínkách naprosto jednoduchá procedura. Na poště se vyplní formulář o velikosti korespondenčního lístku, obě strany to podepíší a vhodí lístek bez známky do schránky. Formulář putuje na ministerstvo dopravy, kde údaje zanesou do databáze a hotovo. Doma jsem požádal o mezinárodní řidičský průkaz, který vám za pár minut a za poplatek 50 korun vystaví na každém městském úřadu. Na Novém Zélandu mě stavěla policie třikrát a ani jednou nechtěli vidět řidičák, akorát dávali dýchnout. Oceňoval jsem, že u řidičů starších 21 let se toleruje alkohol do 0,8 promile, teoreticky si tedy můžete dát pivo i za volantem. Jistá potíž je v tom, že se tam jezdí vlevo, což pro cizince, kteří to nemají zafixované, není legrace. „Po levé straně, po levé straně...,“ musel jsem si opakovat pokaždé, když jsem usedal za volant.

Celkový dojem z ostrovní země a jejích obyvatel?
Extrémní exotiku neočekávejte. Sice potkáte Maory, kteří jsou tmaví, potetovaní – ženy na obličejích, chlapi úplně všude - a mají zvláštní zvyky, ale jinak převládá evropská kultura. Místní lidé jsou hodní a vstřícní, dokáží pomoct, poradit, když potřebujete a pěkně se chovají i k sobě navzájem. V supermarketech se prodavačky normálně lidsky usmívají, takže máte od rána dobrou náladu. Zásadní rozdíl je v tom, že Zélanďané neřeší politiku a ani v novinách politika moc nefiguruje. Možná proto jsou v takové pohodě. Jejich pohled na cizince je vesměs pozitivní. Jsou hrdí na svou zem a zároveň mají respekt k ostatním. Podivují se nad řečmi Evropanů o krizi a říkají, že je netrápí. Tamní ekonomika je totiž orientovaná na vývoz zemědělské produkce do Asie.

Jak se bílí chovají k původním obyvatelům?
Maorové dnes tvoří třetinu obyvatel, potkáte je všude, v bankách, obchodech, na letištích. V průměru mají horší vzdělání, bydlí v horších domech, ale jejich postavení se zlepšuje. Vláda do nich investuje neuvěřitelné peníze, ze státního rozpočtu se financuje také maorská televize, která je dost špatná. Většinová bílá společnost si na Maory stěžuje. Důvodem jsou obavy z horkokrevnějšího jižního národa, který při konfliktu může reagovat velmi prudce. Problémem je zneužívání systému sociálního zabezpečení. To dělají i ti bílí, ale Maorové trošičku víc. Od několika místních jsem slyšel, že pokud tam chce člověk dostávat podporu, musí za rok odpracovat určité pensum, práci sežene pracovní úřad. Pokud by se nechal jen tak vyhodit, dávky by se mu nevyplácely. Takže se to dělá tak, že do práce nastoupí alespoň na jeden den a třeba schválně zničí stroj. Zaměstnavatel mu tak dá okamžitou výpověď.

Zážitky z přírody?
Projel jsem ostrovy od nejsevernějšího po nejjižnější cíp a potvrzuji, že krajina je to velmi rozmanitá. Najdete tam deštné pralesy s obrovskými desetimetrovými kapradinami a naopak místa, kde téměř neprší, jsou tam hory, jezera i sopky. Ovšem nejsou to tropy, jak si mnozí myslí, ale subtropické až mírné klima. V létě, které vrcholí kolem Vánoc, je dost teplo. Na Štědrý den bylo 34 stupňů. Zimu jsem zažil v oblasti vinic a to v noci dokonce mrzlo, minus dva až tři stupně, pak vylezlo sluníčko a odpoledne bylo plus patnáct. Na horách běžně sněží, na zbytek sněhového pole jsem si jednou mohl sáhnout. Cestování je jednoduché, v podstatě vede na Severním ostrově jedna hlavní silnice po západním a druhá po východním pobřeží a na Jižním ostrově to samé.


Jak je to s volností pohybu?
Cestování autem je jednoduché, na Severním ostrově vede jedna hlavní silnice po západním a druhá po východním pobřeží a na Jižním ostrově to samé. Ovšem většina lesů je oplocená a soukromí vlastníci tam nikoho nepustí. K přírodním zajímavostem, jako vodopády a podobně, se dostanete výlučně po vyznačených trasách a na pobřeží jsou zase ptačí rezervace. Našinec má sklon podobná omezení a zákazy vstupu ignorovat, protože je považuje za nesmyslné, ale oni jaksi přirozeně zákony respektují a přírodní krásy si chrání. Snaží se o zachování původních živočichů, zejména nelétavých ptáků, jejichž stavy decimují zavlečené druhy, jako krysy, kuny, kočky či fretky. Pro zajímavost, jediným původním savcem Nového Zélandu je netopýr. Dovezeným zvířatům, jako jeleni či králíci, se daří náramně, protože je neohrožují predátoři. Králíkům vyhovuje sušší klima a v některých oblastech se vyskytují až v neuvěřitelných počtech, jak jsem se přesvědčil na vlastní oči. Střílejí se bez omezení množství úlovku. Buď se nechávají jen tak ležet, nebo se sbírají na kožky. Lidé je samozřejmě také jedí, ale obecně se považují králíci za podřadné maso, kterým lidé krmí psy. Měl jsem možnost si také zastřílet, i když ne úplně oficiální cestou. Vyptával jsem se, co a jak, až mě jeden z místních pozval, abych si to vyzkoušel. Lovu králíků jsem se zúčastnil dvakrát a celkem úspěšně. Pokaždé jsem si mohl třikrát vystřelit a z toho jsem se dvakrát trefil.

Na rybaření také došlo?
Zhruba po půlce pobytu jsem si zakoupil celoroční povolenku asi za 120 dolarů s oprávněním lovit na všech řekách a jezerech Nového Zélandu kromě obřího jezera Taupo, což je nejlepší loviště pstruhů na Zélandu a snad i na celém světě. Řeky jsou tam krásné a čisté, se spoustami pstruhů, kteří patří také mezi nepůvodní druhy. Pstruzi jsou totiž nemilosrdní dravci a mnohé původní ryby silně zdecimovali. Přesto se mluví o tom, že by se jejich stavy neměly snižovat, neboť přinášejí zemi obrovský ekonomický profit. Vyzkoušel jsem si i mořský rybolov, i když to není zrovna moje parketa a neměl jsem s sebou patřičné vybavení. Pokud se tam ještě někdy podívám, rád bych si to vyzkoušel intenzivněji.

Zkuste popsat zélandský venkov.
Kromě Aucklandu, který má milión a půl obyvatel, je většina sídel vlastně venkov, malá městečka s deseti tisíci obyvatel a méně. Podle tohoto měřítka je Písek velké město. Pro zélandský venkov jsou typické louky se stovkami ovcí a krav.

Cítil jste se tam bezpečně?
Mezi lidmi se mluví o místech, kam není radno chodit, protože tam žijí Maorové, ale jinak nemáte důvody k nějakým obavám o vlastní bezpečnost. Téměř se tam nekrade, auta se nezamykají, přijdete na návštěvu, je otevřeno, projdete celý dům a nikde nikdo, dotyčný zrovna není doma. Pravda, hned po mém příjezdu došlo k násilnému trestnému činu na Jižním ostrově. Recidivista propuštěný z vězení naložil českou stopařku, znásilnil ji a zabil a potom zabil i sebe. To však byla výjimečná událost. Jinak je Zéland bezpečnou zemí i pro osamělé cestovatelky, ačkoliv já si myslím, že by ženy neměly nikdy cestovat sólo, protože všude mohou narazit na nějakého magora.

Přetrvává přátelství z mezinárodních pracovních skupin?
Cíleně jsem se snažil nebýt pohromadě jenom s Čechy. Z té spousty lidí z celého světa, se kterými jsem se potkal, mi nejvíc přirostl k srdci spolubydlící z posledního období, Javier z Argentiny. Ten se momentálně pohybuje po Asii a píšeme si e-maily. Kontakty mám i do Izraele či Kanady, kam bych se rád jednou podíval.

Velkou cestu kolem světa či do Asie neplánujete?
Ani ne a do Asie už vůbec ne. Konkrétně Číňanů mám plné zuby.

Proč?
Jednotlivci jsou v pohodě, jakmile je jich ale pět deset pohromadě, začnou se chovat jako Rusové – rozpínavě, jsou hluční a kulturně agresivní a vůbec je nezajímá, že ostatní lidi třeba ruší, když na sebe pořvávají čínsky. Zvláštní paradox, mají plnou pusu řečí, jak je jejich vláda k ničemu, ale na druhou stranu nechtějí slyšet, že Čína krade drahé patenty západním firmám nebo že okupace Tibetu není správná. Na takové debaty jsou přecitlivělí, mně dokonce pohrozili rozbitím huby. Patnáct Číňanů na jednoho, dobrá férovka. Nakonec se ale nestalo nic.

Na co jste se při návratu domů netěšil?
Netěšil jsem na blbou náladu, která u nás panuje docela dlouho. Negativní přístup k životu velké části lidí se přelévá do médií a naopak a mě už nebaví přemílat, jak je u nás nejhůř na světě a nic tady nefunguje. Není to pravda, máme pěknou zemi a žije se nám dobře. Rád bych se příští rok vypravil na Island nebo do Kanady a pak uvidím, co dál. Představa, že zůstanu natrvalo mimo Českou republiku, mě však neláká a neukotvený způsob života není moje meta.

Co vám cestování dalo, tedy kromě zážitků?
Zjistil jsem, že se mohu na sebe spolehnout. Získal jsem nadhled. Dnes vím, že i když mě tady bude leccos štvát, zůstanu v pohodě. V konečném důsledku mi to, že jsem na delší dobu odjel, pomohlo k tomu, abych českou realitu lépe snášel. Kromě toho jsem si vylepšil angličtinu. Tyto zkušenosti samozřejmě nebyly zadarmo. Z příjmů v bývalém zaměstnání bych si potřebný obnos nenašetřil ani za deset let, takže jsem si musel základní sumu půjčit a ještě chvíli ji budu splácet.