Spisovatel Petr Vurbs: Na příručky k rodičovství nevěřím

Spisovatel Petr Vurbs právě vydává novou knihu s názvem A život je tu!. Kromě práce a psaní se od dětství aktivně věnuje řeckořímskému zápasu a zajímá se o historii.

V nakladatelství Pan Nakladatel právě vychází tvá prvotina – A život je tu!. Můžeš čtenářům knihu v krátkosti představit?
Jedná se o mou první knihu a vlastně splněný sen. Knížka je z převážné části poskládána z povídek, které jsem za poslední více než dva roky uveřejňoval na osobním blogu, nejprve na serveru Lidovky.cz a následně iDNES.cz. Všechny tyto příběhy a úvahy měly jednoho společného jmenovatele, kterým je má dcera, v současnosti již dvouletá. A také to, jaké to vlastně je být v poměrně mladém věku (bylo mi necelých 25, když se dcera narodila) tátou.
Psát jsem je začal měsíc před narozením malé, kdy jsme se s mou ženou Luckou vzali. A pak již témata přicházela vlastně sama. Porod, první dny doma ve třech, první krůčky, první slova, Vánoce, narozeniny a další. Ty příběhy na sebe nijak dějově nenavazují, snad jen tím, jak malá roste, je s ní větší legrace i více starostí. Snažil jsem se ale vždy o to, abych ty krásné, ale i těžké chvíle popsal s nadhledem a vtipem.

Dá se tvá kniha chápat jako určitá alternativa všem těm stále se opakujícím příručkám, jak se stát dobrým rodičem?
Nebyl to sice původní záměr, ale ano, myslím, že dá. Rozhodně v ní čtenář nenajde nějaké „osvědčené tipy“ nebo rady, jak dítě přebalit, jak s ním jednat, jak s ním mluvit, jakou značku plen kupovat nebo jak jej nejlépe uspat. A už vůbec se v ní nedozví, jak se stát dobrým tátou, nebo rodičem obecně. Vždyť ani já sám nevím, jestli dobrým tátou jsem, mám o tom neustále pochybnosti. Ze své vlastní zkušenosti mám ale pocit, že žádná moudrá příručka vás dobrým tátou nenaučí být.
Sám jsem se, přirozeně vyplašen z blížícího se životního zlomu, několikrát pídil na internetu a v knihkupectvích po nějakém „univerzálním manuálu dobrého otce“. Asi dvě knihy jsem si i koupil, něco jsem dostal od rodiny. A ani jednu jsem nepřečetl, jen je prolistoval. Jednak na to nebyl čas, ale také se těžko čte a učí něco, s čím nemáte vůbec žádné zkušenosti a ani nejmenší představu. No a pak, když už je prcek na světě, tak zase není moc času si k němu ještě brát příručku. A další věc je, že každý jsme jiný, každý prožívá tyto chvíle individuálně, stejně jako každé dítě je určitě jiné.
Na příručky k rodičovství proto nevěřím a má kniha se o nějaké poučování určitě nesnaží. Spíš je to taková reálná výpověď s nadhledem, s kterým se i těžší chvíle lépe zvládají. A ony ty těžké chvíle v rodičovství přijdou.

Psát tě bavilo už od dětství, nebo vše přišlo až s narozením dcery?
Ve škole mě sloh myslím docela bavil, ale rozhodně jsem v něm nevynikal. A že bych si jako kluk doma psal nějaké první texty, to ne. Většinu svého dětství a pak až do nějakých 22 let jsem se věnoval především sportu, konkrétně zápasu řeckořímskému, o psaní jsem vlastně nikdy neuvažoval. Pak jsem se ale shodou okolností dostal k práci v public relations, kde jsem postupně začínal pro klienty psát tiskové zprávy, články a nejrůznější další texty. A až tam někde jsem zjistil, že mě psaní baví a snad mi i celkem jde. A pak přišel jiný zlom, a to když jsem zjistil, že denně píši několik článků, ale ani pod jeden se vlastně nepodepisuji, protože je to pro klienta. A že to tedy ani nejsou mé myšlenky, můj text. Začal jsem uvažovat o tom, že bych měl psát něco vlastního, ale neměl jsem to správné téma. A to se změnilo s narozením dcery.

Tvé dceři je aktuálně okolo dvou let, nabízí se jasná otázka – co bude dál? Budeš pokračovat v psaní v duchu této knihy? Dočkáme se dalšího dílu?
Tak to teď opravdu nevím. Pro mě bylo po celé ty dva roky psaní především výbornou formou odreagování se. Většinu těch povídek jsem napsal někdy mezi půlnocí a třetí hodinou ranní, když doma bylo po celém dni krásné ticho a i telefon a e-mail mlčely. Netušil jsem, že by z toho jednou mohla vzniknout kniha, i když, jak jsem říkal, můj sen to určitě byl. Ale zatím vůbec netuším, jak kniha zaujme, už současný zájem je pro mě překvapením. Tedy uvidíme, co bude dál, momentálně je pro mě psaní ale stále stejným odpočinkem a únikem od každodenních starostí, takže píši dál a nepravidelně své povídky zveřejňuji na blogu serveru iDNES. Jestli někdy i ty skončí na papíře, to nevím.

Je nějaké další téma, o kterém by tě bavilo psát?
Téma asi vyloženě ne, zatím mě nic silnějšího než má dcera ani nenapadá, respektive jsem o tom ani nepřemýšlel. Obecně by mě ale bavilo psát něco, co by bylo úplně mimo můj svět, tedy smyšlené příběhy. Občas mě takové napadají, ale zatím není čas ani na to, si je zapsat a pak se k nim třeba někdy vrátit.

Stal ses otcem v poměrně mladém věku, což je dnes trochu neobvyklé. Je to podle tebe výhoda?
Opět je to hrozně individuální věc. Záleží na spoustě faktorů, a i když to bude znít divně a neromanticky, i v tomto hrají obrovskou roli peníze. V pozdějším věku jste již většinou lépe zajištěný a máte více životních zkušeností. Pak se asi dají některé radosti s dítětem prožít i lépe a intenzivněji, a stejně tak se dají zvládnout složitější období snadněji. V tom u sebe vidím velkou nevýhodu, že svou kariéru teprve buduji, jsem na začátku. Navíc jsem se rozhodl až po narození dcery, že zkusím podnikat sám na sebe, a to je dost obtížné i bez dítěte. No a s dcerou je to ještě o dost těžší. Někdy mám pocit, že se dostatečně nevěnuji malé, jindy že nevěnuji dostatek času práci… Je to složité a tohle bych jako nevýhodu mládí označil. Další možnou nevýhodou otcovství v mladém věku je, že vaši rodiče většinou ještě pracují, na rozdíl od starších rodičů, jimž mohou s dítětem pomoci jejich rodiče v důchodu. Tady to tak intenzivní není.
Ale věřím, že to má i své výhody. Energie mám snad ještě jako mladý dost, navíc pokud vše zvládneme, v pozdějším věku si snad budu moct otcovství vychutnat více v klidu.

Jaké autory ty sám rád čteš?
Na čtení nemám poslední dva roky vlastně vůbec čas a těším se, že to jednou bude jinak. Když jsem byl mladší a četl poměrně dost, nevybíral jsem si vyloženě podle autorů. Jestli bych ale někoho, od koho jsem četl téměř vše, mohl jmenovat, tak asi Charles Bukowski.

Kromě psaní se také věnuješ PR a marketingu. Spojuje něco tyto dva světy?
Možná právě to psaní jako takové. Sice asi neplatí, že jako dobrý PR manažer musíte umět dobře psát, ale je to jistě velká výhoda. A já se vlastně až díky práci v PR v psaní zhlédl.

Tvé knize předcházelo psaní blogu. V čem vidíš výhody a naopak nevýhody blogování?
Hlavní výhodu vidím v tom, že relativně snadno a rychle můžete své psaní dostat k čtenářům. Nemusíte vydávat knížky nebo časopis, jen si založíte na některé ze stránek poskytujících tuto službu osobní profil a své články zveřejňujete. Jenže tato velká výhoda se myslím stává i poměrně velkou nevýhodou v tom, že dnes toto může udělat opravdu téměř každý s počítačem a připojením k internetu. Stránky s blogy jsou pak přeplněné (mnohdy velmi podivným obsahem) a vy se na nich velmi snadno ztratíte, zapadnete. Na druhou stranu je to asi konkurence jako každá jiná a je jen na vás, jestli se dokážete zviditelnit, prosadit.

Kdy sis poprvé uvědomil, že bys chtěl vydat knihu, a jak dlouhá byla cesta od myšlenky k realizaci?
U mě to opravdu asi nebylo o nějakém uvědomění si, že bych chtěl vydat knihu. Byl to můj sen již několik let, to ano. A dokonce jsem, když už jsem měl „něco odepsáno“, zkoušel pár svých povídek poslat do různých nakladatelství. Jenže oni samozřejmě chtěli hotový rukopis, ze kterého by mohli vydat knihu, zatímco já chtěl jen znát názor někoho znalého oboru, zda bych vůbec někdy mohl o knize uvažovat.
A pak jsi mě k mému milému překvapení někdy v srpnu loňského roku oslovila ty, kterou jsem znal jako úspěšnou blogerku ze serveru Lidovky.cz. A zeptala se, jestli bych neuvažoval o vydání svých povídek knižně, že společně s přítelem zakládáte nakladatelství a taková knížka by se vám líbila. A tím se mi začal plnit můj sen.

Co bys poradil začínajícím psavcům, kteří by rádi „udali“ svou prvotinu některému nakladateli?
Vzhledem k tomu, jak jsem právě popsal svou cestu k vydání knihy, tak asi nejsem tím pravým, kdo by měl dávat rady. Ale obecně jsem si za ty dva roky psaní na blogu a nějakého oťukávání lidí, o kterých jsem si myslel, že by mi mohli říct „odborný“ názor k mému psaní, odnesl to, že je to nesmysl. Když jsem obeslal nakladatelství několika svými texty, nedostal jsem žádnou pro mě smysluplnou odpověď. Jen abych poslal celý rukopis. Některé mé osobní literární vzory, které uznávám a které jsem oslovil, ani neodepsaly – a já se jim nedivím, protože takto jim asi píše denně několik podobných nadšenců. A pak mi jednou Ruda Havlík, úžasný bloger, spisovatel a režisér, řekl, ať se na tyto věci vykašlu (on to tedy řekl trochu jinak), že o tom přece psaní není. Že to píši pro sebe, zvlášť u takto osobního tématu, a nikdo moc nemá právo mi říkat, jestli psát umím, nebo ne. Když se to bude líbit lidem, je to jedině dobře. A měl pravdu.