MFSF 2015: Řešila se ropa i mrtvola. Sobotní finále ovládli Zrní a Poletíme?

Sobotní festivalový den v Písku odstartovalo pokračování promítání soutěžních filmů. Většina filmů se letos nesla na poněkud pochmurné notě s některými černohumornými výjimkami. Většina diváků si také přišla prosvětlit den na večerní koncert kapel Zrní a Poletíme? v Divadle Pod čarou, případně recitál Petry Hapkové a Petra Ulricha v kavárně Vykulená sova.

Na ranní promítání rozespalí návštěvníci pomalu docházeli i po spuštění projektoru. Už po prvních pár krátkých filmech se však ozýval potlesk v plné síle. Jedním z výjimečných snímků v prvním bloku C byl jistě dokument Orsova. Zprvu jen ze vzdálených záběrů a následně i z výpovědí obyvatel nám postupně ukazuje smutný osud rumunského městečka Orsova. Za Ceaușesca bývalo turistickou destinací, ale dnes je to zapomenuté město duchů, kde nefungují ani dodávky plynu. Z rozpadlých paneláků tak čouhají trubky od kamen a poslední staří usedlíci každý den na sídlištních štípají dřevo.

Následoval poněkud delší hraný film ázerbajdžánského režiséra Elegie. Divákům učaroval především představitel hlavní role. Většinu času je na plátně jen on – starý zlomený muž, který už léta čeká na zprávy o ztraceném synovi.

Velký obdiv si vysloužil polský snímek Kdysi dávno ve Slezsku z Druhé světové války. Už od začátku působí jako film na mnohem vyšší technické úrovni, než většina studentských děl. Dobové kostýmy a kulisy vytvářejí bezchybnou atmosféru. Příběh se točí kolem partyzána a jeho dětství v klášterním sirotčinci ukázaném v retrospektivních scénách. Snímek je věnován polským dětem, které byly za války odváženy do Německa na převýchovu.

Les pod ropou

Velmi zajímavých témat se dotýkaly hlavně studentské dokumenty. Ruští studenti se zaměřili na rozsáhlý únik ropy nedaleko hlavního města Komijské republiky z roku 1994, který zasáhl i nádherný národní park Komi. V dokumentu můžeme slyšet výpovědi místních obyvatel a vidět, že úniky ropy z potrubí vlastněného firmou Lukoil jsou problémem dodnes. Komentáře doprovází působivé záběry typického ruského břízového lesa pokrytého povlakem ropy.

V přestávce mezi promítacími bloky B a C si návštěvnici mohli vyjít třeba na nábřeží blízko slavného Kamenného mostu v Písku. Během celého festivalu zde probíhala výstava fotografií Jany Ašenbrennerové „Jsme Rohingyové“. Zachycuje tváře mužů z malé muslimské menšiny v Barmě. Nábřeží navíc zdobí několik soch z písku, které zobrazují například Jana Husa nebo Jana Žižku.

V bloku C se objevil emotivně asi nejpůsobivější dokument celého festivalu Druhé poschodí. Maďarský režisér Hajni Kis si vystačí bez nějakých otázek, a dává nám intimně nahlédnout do života v domově pro seniory. Během pouhých dvaceti minut se vystřídá několik rovin. Divák se jednou směje při žertících, které tropí nesmírně sympatický vousatý pečovatel, ale hned ho zase dojímá setkání muže s Alzheimerem se svou manželkou. Ve výsledku jde ale o spíše pozitivní výpověď o důstojnosti na konci života.

Velice černohumorný byl jeden z posledních snímků Masová koule. Rovněž maďarský film Masová koule je natočen podle povídky absurdního spisovatele Istvána Örkényho. Postarší pár má návštěvu z banky, která nedopatřením sní jednu z otrávených masových koulí, které chtěli staří manželé použít k sebevraždě. Při až komickém odklízení mrtvoly se oba opět po letech sbližují.

Silný hudební finiš

Odpoledne se uskutečnilo také promítání filmů studentů FAMO v kavárně U Vavřiny. Nejočekávanější bod programu ale přišel až v půl desáté večer. V Divadle Pod čarou zahájila koncert kapela Zrní. Jejich koncerty jsou především v komorních podmínkách nezapomenutelné. I tady v poměrně velkém sále sklidili potlesku víc než dost a zahráli ještě dva přídavky. Právě ke konci se vraceli ke svým nejznámějším klasikám jako například Jabloně. Koncert ale začínal především novými kousky z alba Následuj kojota. Hutnou atmosférickou muziku jako vždy dotvářel i vizuální projev bosého zpěváka Jana Ungera, který hraje doslova celým tělem.

Kvůli problémům se zvučením se dlouho čekalo na kapelu Poletíme? a před začátkem už začínal dav neklidně bučet. Aby si ho kapela udobřila, začala energicky hned se svou téměř nejznámější písní Lokomotiva. Jakmile spustil Rudolf Brančovský refrén, lidé zapomněli na dlouhé čekání a přidali se ke zpěvu. Různé technické problémy a dotazy na zvukaře sice pokračovali stále i v přestávkách mezi hraním, ale celkovou atmosféru koncertu to nezkazilo. Poletíme? svojí energií, vtipnými texty a chytlavými melodiemi strhly snad všechny v Divadle Pod Čarou.

I přes několik problémů byli prvotřídní hudebníci ze Zrní a Poletíme? rozhodně výtečným zakončením druhého dne píseckého festivalu.