Tereza Bělinová: Inspirují mne neobyčejně obyčejné lidské příběhy

Píše o vztazích, ale úplně jinak, než byste čekali. Nikoho a nic neškatulkuje. Upírů se bojí a u čtenářů právě teď boduje jako spoluautorka knihy Nervy v čokoládě. Romantiku nečekejte, ale určitě se pobavíte, i tak by se dal ve zkratce vyjádřit jedinečný styl této mladé autorky, která je bezesporu v kurzu.

Nejde se hned na úvod nezeptat. Co vy a literatura? Milovala jste knihy od dětství, nebo jste si k nim hledala cestu až postupem času?
Milovala jsem je od dětství. Odmalička mi máma i babička hodně četly. Prý jsem byla extrémně hodné dítě, nicméně pokud už jsem náhodou něco provedla, dodnes si vzpomínám, že nejhorším trestem pro mě bylo, když mamka řekla: „Nepřečtu ti před spaním pohádku!“

Patříte mezi vítěze literární soutěže Pana Nakladatele. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušila jste od počátku, že by to mohlo vyjít?
Teď trocha skromnosti, kterou bude stejně každý pokládat za falešnou. Samozřejmě že jsem netušila, že by to mohlo vyjít! Byl to první pokus, nikdy dřív jsem do literárních soutěží nic neposílala, takže jsem si ani neměla na základě čeho věřit. Zkusit to, mě napadlo, když mi v práci omylem na týden zrušili uživatelský účet a zablokovali mi přístup do počítače… Nemohla jsem pracovat, ale musela jsem tam fyzicky být. Když už jsem byla k smrti znuděná a přepitá kafem, vzala jsem si s sebou jeden den vlastní notebook a strávila těch 8,5 hodiny pracovní doby psaním povídky na zadané téma – Nervy v čokoládě. Doufám, že to teď nečte můj zaměstnavatel. Pokud ano, alespoň mu tímto děkuju, že nejen umožnil, ale vlastně i zapříčinil, že jsem se soutěže s úspěchem zúčastnila. 

Do literární soutěže jste se přihlásila jako Petr Kabát. Měla jste pocit, že pod mužskou identitou vaše povídka víc zaujme?
Nešlo mi o mužskou identitu jako takovou, šlo mi hlavně o radikální změnu identity vlastní. A protože naše společnost má stále ještě problém s přijetím více druhů identit a pohlaví než jen těch dvou základních, víc možností jsem jaksi neměla. 


Vaše vítězná povídka „Nervy v čokoládě“ je skutečná jízda od počátku do konce a připomíná parodii na všechny nejznámější ženské romány dohromady. Byl to účel?
Tak určitěěě. Ale to se nabídlo tak nějak samo. Jakmile jsem se prvně zamyslela nad tím, co by se tak čtenářům mohlo líbit, automaticky mě napadli upíři, vlkodlaci atd. To ale rozhodně není můj šálek kávy, takže to zcela přirozeně sklouzlo právě k jakési nutkavé potřebě si z daného fenoménu dělat tak trochu legraci…

Předpokládám, že vy sama nejste fanynkou E. L. Jamesové a Stephenie Meyerové. Proč myslíte, že jsou podobné romány celosvětově tolik úspěšné?
Správný předpoklad. Skutečně nejsem fanynkou jmenovaných autorek, a netvrdím to proto, že tak musí povinně činit každý správný rádobyintelektuál. Chápu, že jsou určité aspekty, které čtenáře zkrátka táhnou, baví a lákají ve větší míře než jiné formy, motivy a témata. Na tom není nic špatného. Cílem každého spisovatele (nebo alespoň většiny z nich) je, pochopitelně, vyprodat celý náklad hned první den vydání. Svou přílišnou „ártovostí“, „náročností“ či „undergroundovostí“ coby důvodem všeobecného nepochopení a nedocenění se často (ne vždy!) ohánějí právě spíš ti autoři, kteří to zkrátka jenom neumějí a závidí úspěšnějším jedincům. Já sama (a vůbec se za to nestydím) jsem například nadšenou čtenářkou Johna Irvinga, který je také označován jako těžce mainstreamový, což je v určitých kruzích skoro sprosté slovo. Upíři mi ale naopak neříkají vůbec nic. Bojím se jich odmalička, jakkoli by mohli být sexy. Vše je prostě věc individuálních čtenářských chutí, které se liší člověk od člověka stejně jako chutě sexuální, gurmánské a jakékoli jiné. 

Povídková kniha Nervy v čokoládě právě vychází, vy se ale už začátkem roku 2016 dočkáte vydání další vlastní knihy. Prozradíte, o čem bude?
O vztazích mezi rodiči a dětmi, o vztazích mezi sourozenci, mezi partnery, zkrátka mezi lidmi všeobecně. Také o lumících, o veverkách a o krtkovi. No a v neposlední řadě o životě a o smrti. Zní to jako hodně témat na jednu knížečku, ale o životě v různých formách píší vlastně všichni a stěží toto téma někdo vyčerpá celé, takže nejde ani tak o to, ho nějak zásadně vytěžit, jako se ho sem tam na více či méně intimních místech a s větší či menší rozkoší dotknout. 

Vystudovala jste Literární akademii Josefa Škvoreckého. Jak moc vám studium pomohlo dostat se na dráhu spisovatelky?
Vzhledem k tomu, že zatím se spíš tak nějak rozcvičuju na startu, než že bych se už hnala po dráze, je to dotaz možná trochu předčasný, ale určitě mi studium L.A. dalo něco, co přispělo pozitivně minimálně k odhodlání či chuti se na takovou dráhu vydat. Stejně jako z vás studium „peďáku“ automaticky neudělá učitele (dobrého), tak ani studium tvůrčího psaní z vás neudělá spisovatele, to by se pak dalo spisovateli dláždit… Rozhodně jsem ale měla možnost potkat se na akademické půdě L.A. s lidmi, jejichž názory mě zajímaly, ovlivnily a kterých si vážím. A nebýt PeadDr. Heleny Kupcové, jež přednášela svého času právě na L.A. a které jsem se pár let po promoci odvážila jako vůbec první „cizí“ osobě poslat rukopis výše zmiňované knížky vycházející v únoru 2016, ležel by ten text u mě v šuplíku (vlastně v PC) ještě dnes… To ona mi dodala odvahu „to zkusit“. Takže vlastně ano, studium L.A. mi svým způsobem pomohlo.


Kdo nebo co vás při psaní nejvíc inspiruje?
Inspiruje mě leccos. Především společenské jevy, jež můžu sledovat ve svém okolí, a neobyčejně obyčejné lidské příběhy, které osoby kolem mě žijí. Samozřejmě se ale nesnažím krást a popisovat skutečné lidské životy. Nechávám se pouze inspirovat situacemi, momenty a různými přístupy k životu, které se mi líbí anebo které naopak nechápu a iritují mě, nebo které se prostě jenom někde vyskytují a dějí.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo?
Rodiče?! 

Koho vy sama nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučila?
Jak už jsem se zmínila, mou srdeční záležitostí je John Irving. A to jsem se v rámci studia musela pročíst sakra dlouhou řádkou autorů a žánrů. Ohánět se jmény fungujícími jako literární, filozofická či vědecká zaklínadla by uměl každý. Co si ale z textu ten který čtenář skutečně dokáže odnést, se už málokdy pozná… Osobně umírám z internetových diskuzí a čtenářských recenzí, kde všichni všechno hodnotí (samozřejmě s lehce povzneseným až pejorativním vyzněním) jako oddechové čtení. Zejména pak ti, kdo ve svém příspěvku udělají pět hrubých chyb ve větě. Tak si říkám, co chtějí číst nebo co by takové osoby asi tak intelektuálně uspokojilo?! J. P. Sartre (a jeho pohled na existencialismus z upíří perspektivy)?! Já se domnívám, že když se chce přemýšlivý člověk opravdu nad něčím zamyslet, najde si zajímavý námět k úvaze i v kuchařce. Když nechce, „oddechne si“ i u Fausta.