Sobota, 16.01.2016 /
recenze
Klingsor. Další z podivných a trochu kontroverzních knížek, kterou svým čtenářům a příznivcům přineslo nakladatelství Host. V této úzké knížečce po malých a tichých krůčcích odkrýváme celou prapodivnou historii švédského rodu Klingsorů, jež začíná a končí u zvláštně pokroucené a přírodními živly ošlehané sklenice, která stála celá desetiletí, ne-li staletí, na pařeze v lese a čekala, až se objeví její právoplatný majitel.
Hlavní postavou tohoto rodu, jejíž osud sledujeme, je jistý malíř, který se ovšem nikdy neproslavil. Přesto je o jeho díla a životní příběh velký zájem a stává se tak středem lidského pozorování a bádání. I pro něj je již zmíněná sklenice velmi podstatným předmětem a to nejen proto, že je úzce spjata s jeho rodem, ale především proto, že v její pokřivenosti a lomenosti světla, v jejích stěnách, našel svoji životní inspiraci. Tato rodová sklenice se objevuje ve všech jeho obrazech, je mnohdy jejich hlavním motivem.
Jak čtenář této knížky brzy zjistí, je tento švédský malíř jakousi obdobou našeho Járy Cimrmana, i když jen jednostraně zaměřenou. Klingsor je podivínský, ale zároveň jakýmsi zvláštním způsobem milý muž, který je ochoten pro naplnění svého snu stát se obdivovaným malířem udělat mnohé. Dokonce se zapíše do korespondenčního kurzu malování, kde se seznámí s jistou Fanny, která je mu v tomto ohledu nejen kantorem, ale také dobrým životním rádcem. A ačkoli se tihle dva nikdy nesetkají, vznikne mezi nimi podivné přátelství a stanou se jeden druhému důvěrníky.
Celý Klingsorův příběh a v neposlední řadě také osud jeho rodiny sledujeme díky vyprávění zájemců o koupi Klingsorova domu, kteří se neméně výrazně zajímají i o jeho dílo. Ti mají za cíl sepsat jakési Klingsorovi paměti a ukázat tak světu životní příběh tohoto umělce.
Bylo by dobré říci, že pokud se rozhodnete do této knížky pustit, je třeba brát ji s jistým nadhledem. Je totiž nejen vtipná a sarkastická, ale zároveň v sobě ukrývá hluboký a dojemný příběh jednoho muže, který nikdy nedosáhl takové slávy, jakou by si pro sebe a svoje dílo přál. Při čtení je také třeba důkladně popustit uzdu svojí fantazii, protože autor čtenáře příliš nezahrnuje nějakými, alespoň lehce naznačenými popisy míst nebo postav. Vše nechává čistě na čtenáři a na tom, jak moc se do příběhu ponoří a jak moc nechá našeho hrdinu ožít.
Mně se tahle knížka četla moc dobře a přelouskala jsem ji za jeden večer, ale zároveň jsem naprosto přesvědčená o tom, že si k ní najde cestu jen velmi malý počet čtenářů. Ne že by byla složitá nebo nepochopitelná, ale je to natolik originální, osobitá a prapodivná kniha, že se svým tématem a provedením rozhodně nemůže trefit do vkusu kdejakému čtenáři, ať už je více či méně sečtělý. Rozhodně ji ale všem doporučuji, protože na tohle dílko si prostě každý musí utvořit názor sám.
80%
Foto: „Torgny Lindgren“ od Jarvin Jarle Vines – Vlastní dílo. Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons