Palahniuk, slovy o slovech. Minirecenze na knihu Ukolébavka

 Chuck Palahniuk je americký spisovatel, jehož tvorba zdařile víří vody literární scény už od svého samého počátku, kdy jeho první knihu vydavatel odmítal pustit do světa, údajně kvůli vysoké míře kontroverze a přebytku jaksi nevkusných myšlenek a situací. Palahniukův styl vyprávění děje je nezaměnitelný jako otisk prstu a pokud se dokážete odprostit od klasiky a na chvíli odložit společenské konvence stranou, zaručuji, že si vás získá.

Tato skutečnost byla brzy prohlédnuta a Palahniukova skrytě společensko-kritická díla se úspěšně rozběhla do světa.. Od té doby, téměř rok co rok vydává autor další knihu, ve kterých přímo nakopává některé ze společenských tabu a servíruje ho bez obalu veřejnosti. Jedním z těchto groteskně-šokujících vzkazů od Palahniuka se stala i jeho čtvrtá kniha, vydaná v roce 2002 a nesoucí název Ukolébavka.

„Ten rockoholismus, ta klidofobie.“

O čem vlastně Ukolébavka je? Jak už nadpis napovídá, Palahniukova kritická palba tentokrát zamířila přímo na slova a zvuky. Naráží na naučený strach z ticha, způsobený nekonečným proudem více či méně podstatných zvuků udržujících nás v neustálé hlukové bublině. V právě takové, v jaké se nachází hlavní postava knihy, postarší novinář Carl Streator. Na počátku knihy, se jeho pracovním úkolem stane série článků o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat, o záhadných úmrtích, děsících každého rodiče. Tato úvodní novinářská práce, už sama o sobě nezvyklá, je jen prvním šlápnutím na pedál plynu děje. Carl totiž během pátrání po informacích pro článek narazí na pozoruhodnou souvislost mezi různými případy syndromu.
V bezprostřední blízkosti všech mrtvých nemluvňat byla nalezena knížka „Básně a říkanky z celého světa“ otevřená na straně 27. Teorii, která se z počátku zdá naprosto šílená, se Carlovi podaří úspěšně ověřit. Brzy je jasné, že Carl právě nechtěně objevil zbraň neuvěřitelné síly. Moc zabíjet nejen pouhými slovy, ale dokonce jen pomyšlením na text básničky na straně 27, nazvané probíranka. Zdánlivě nevinná, africká říkanka je totiž ve skutečnosti kouzelnou formulí účinější než avada kedavra. Carl se poté téměř náhodou setkává s majitelkou realitky Helen a její asistentkou Monou. Jejich seznámení vede k odhalení, že Carl není jediným člověkem, který ví o moci slov ukrytých v dětské knížce, a to jen utvrdí jeho přesvědčení, že je třeba všechny kopie knížky zničit dříve, než se o tomto strašlivém tajemství dozví zkažený svět, který by ho využil ke svým sobeckým cílům. Tím začíná zběsilý hon na výtisky Básniček a říkanek z celého světa, ve kterém se střetávají mnohé názory na to, co je třeba se slovy s magickou silou udělat, zda ji zničit, nebo použít. Hon za kouzly a větami, které mají oproti všem ostatním, kterými jsme dennodenně obklopováni, nepopsatelnou moc.

„Klacek a kámen, kosti ti zláme, ale bacha na slova. Bacha na ně!“

Od této knihy nemůžete čekat žádné veledílo, desítky postav a propletené dějové linie, o ničem takovém totiž Palahniuk není. Palahniuk si vybere hlavní postavu a v krátkém vyprávění, které do sebe soukáte pomalu bez nádechů, ji pasuje do role oběti moderního světa. Jak už bylo zmíněno, na paškál si tentokrát bere mluvenou složku jazyka. V knize je skvělým způsobem vyjádřeno, jak všeho moc škodí. Řečí je totiž v naší společnosti stále víc a víc a útočí na nás ze všech stran, prokusují se do našich mozků a i když je jejich váha většinou nicotná, hnízdí v naší paměti a zaměstnávají nás natolik, abychom se sami nemuseli snažit vytvořit něco hodnotnějšího.

Ticho se dnes stává vzácným artiklem, ohroženým stejně, jako původní americká fauna a flóra, jelikož právě ticho je v hlavě obyčejného člověka spouštěčem k uvažování. A velký bratr přeci chce uvažovat a rozhodovat za nás. Do této laviny žvástů zasahuje děj, ve kterém nám Palahniuk představuje jednu velice neotřelou myšlenku. Jak by to asi vypadalo, kdyby se v té nezastavitelné změti slov objevilo několik s mocí zabíjet? Jehla v kupce sena namočená do smrtelného jedu, vraždícího každého, kdo ji zaslechne. Co by to asi udělalo z lidmi, kdyby každý zvuk mohl přinést zkázu a ticho by se stalo jediným úkrytem? Jak by asi vypadal svět bez reklamy, bez neustálého „Kup si tohle“ a „Udělej tamto“ a „Miluj tohohle člověka“. Svět, kde by lidé měli zpět svoji ničím neovlivněnou vůli. Byli bychom ji vůbec schopni ovládnout? V těchto otázkách nacházím hlavní téma Ukolébavky.

Jedná se o skvělé čtení na pár večerů, dle mého názoru snad nejlepší, co Palahniuk napsal. Čtenáře tato kniha donutí chtě nechtě zamyslet se nad dnešním světem. Vše je podané klasickým Palahniukovým vyprávěním. Může se stát, že vám jeho styl psaní nejdříve nebude vyhovovat, ale pokud se přes to ze začátku dovedete přenést, budete po zásluze odměněni, jelikož do klubka příběhu, který je už sám o sobě poutavý, je zamotán nespočet originálních, méně či více morbidních složek. Nechybí násilí, láska ( hlavně v tělesné formě, ať už mezi dvěma živými nebo.. no, uvidíte ), ani spousta nenápadně podsunutých odborných, historických nebo zeměpisných znalostí, které se dají najít v každé Palahniukově knize. Za mě veliký palec nahoru, nevšední čtení, které se může jevit jako povrchní, co ale ve skutečnosti skrývá hluboký smysl.