Pondělí, 11.04.2016 /
rozhovor
I v těch nejkrásnějších dnech, kdy ostatní kamarádi pobíhali venku a zkoušeli první cigarety, seděla doma nad klavírem, knihou nebo úkolem z němčiny. Na rozdíl od ostatních nechtěla nikdy dělat žádné užitečné povolání. Přesto si troufám tvrdit, že je v ní kus velkého rebelství a její knižní prvotina – Strůjce snů, je toho jasným důkazem.
V lednu vám vyšla novela Strůjce snů. Jaký je to pocit vydat první knihu?
Krásný a stresující. Do poslední chvíle čekáte, jestli se něco nepokazí. Potom se zabýváte tím, jak dostat knihu ke čtenáři, jak se prodává, jaké jsou na ni ohlasy… Bála jsem se, jak moje okolí přijme některé pasáže ve Strůjci snů, které jsou napsané hodně bez obalu. Zatím si na újmu na mravnosti nikdo nestěžoval…
Organizace křtu knihy je kapitola sama pro sebe. Řešila jsem tisíc hloupostí: jestli se sklenice blýskají, hudba je nachystaná, víno vychlazené, jednohubky seřazené okurkou vpravo… Přicházeli první hosté. Běžela jsem je vítat. Ještě jsem se nestihla převléct a učesat. V tu chvíli jsem si říkala: „Panebože, to je strašný. A tohle jako někdo dělá dobrovolně?“ Pak mi došlo, že já to vlastně asi taky dělám dobrovolně.
Je to stres. Sice takový ten hezký stres, jako když se chystáte k maturitě, ale pořád stres.
Jaké máte zatím ohlasy na knihu?
Zatím spíše pozitivní, i když i nespokojený čtenář se našel. Sleduju hodnocení, která se objevují na internetu. Když jsem od prvních dvou čtenářů obdržela plný počet hvězdiček, začala jsem si říkat „Panebože, ať už to někdo zkritizuje, to vypadá, jako bych si to tam psala sama.“
Udělá to radost, ne?
Určitě. Nejvíc mě potěšila čtenářka, která napsala, že „Strůjce snů budete stejnou měrou nenávidět i zbožňovat. Neubráníte se u něj pocitu ‚Sakra, o co vlastně autorce jde?‘, který vám zároveň nedovolí knihu jen tak odložit.“Přesně takovou knihu jsem psala. Strůjce snů může být kontroverzní, nezvyklý, budit rozporuplné emoce – ale nikdy jsem nechtěla, aby byl prvoplánový, podbízivý nebo plochý.
Říkala jste, že se objevil i nespokojený čtenář. Jak snášíte negativní kritiku?
Negativní hodnocení přišlo od blízkého kamaráda. Je pravda, že čte jiný žánr knih, než je Strůjce snů. Má rád děj, akci, takové to typické fantasy. Mně jde spíš o atmosféru, emoce, hloubku textu, psychologii postav. Když to hodně přeženu, je to takový rozpor Tolkien versus Murakami. Vážím si toho, že byl upřímný. Není to lehké. Mám jeho výhrady zapsané a ještě se k nim vrátím. Myslím, že by prvoautor nikdy neměl ignorovat negativní kritiku. To je cesta do pekla - i když je dlážděná dobrým úmyslem zachovat si duševní zdraví.
Ve Strůjci snů čtenář váhá, co je fikce a co realita. Často jsem si říkala, jestli ta či ona scéna není inspirovaná něčím, co se vám osobně stalo nebo někým, koho znáte?
Objevují se tam místa, která mám ráda. Ale situace nebo lidé z mého života ne.
Takže žádná z postav není autobiografická?
Ale ano.
Všechny. Něco ze sebe dokázala najít ve všech pěti hlavních postavách.
Téměř souběžně se Strůjcem snů vyšla v nakladačství Pan Nakladatel i kniha Terezy Bělinové Všechny neřesti nejsou stejné. Máte nějaké neřesti?
Kávu, cestování, běh… Tu poslední radši tajím.
Proč?
Dnes běhá každý a moc se to řeší. Když se někdo dozví, že běhám už trináct let, začne mi klást otázky, na které nevím, co odpovědět. Mám k tomu jiný přístup. Používám běh jako relaxaci, užívám si pohyb v krajině, dlouhé trasy. Když jim odpovím, že svoji maximální tepovku neznám, VO2max mi nic neříká, kompresy, běžecké hodinky ani GPS nevlastním, rychlostní rekord si nepamatuju a boty měním, když se rozpadnou, koukají na mě jako na šílence.
Vraťme se zpátky ke Strůjci snů. U vypravěče příběhu, studenta psychologie Dinga, mě zaujala pasivita, s jakou přistupoval k životu v kontrastu s jeho bohatým vnitřním světem.
Dingo je pilíř příběhu, osa, kolem které se všechno otáčí. Spojuje jednotlivé linie, osudy ostatních. Má pocit, že jeho se změny netýkají. Silné emoce a dějové zvraty jsou tam venku, nepatří do jeho života. Je to tím, že si nerad připouští slabost, má tendenci přehlížet věci, ignorovat a potlačovat to, co by mohlo narušit jeho klid. Chtěla jsem, aby čtenáře příběhem provázel Dingo a aby měli díky němu pocit, že si děj poklidně plyne, než se na konci stejně jako vypravěč udiveně rozhlídnou a zjistí, kolik se toho změnilo a že oni sami stáli v centru dění.
O čem bude Vaše příští kniha?
Bude nějaká příští kniha? Popravdě nevím. Mám rozepsaných několik věcí – novelu, divadelní hru, ale ještě uvidím, jestli to budu chtít dát ven.
Nechci psát hekticky, myslet při tom na čtenáře, aby se to líbilo, aby mi to někdo vydal, aby to mělo komerční úspěch… Práci už mám, pasní je relaxace.
Jakou knihu se teď chystáte číst?
Rok ohně od Petra Esinera. Chtěla bych se víc zaměřit na českou tvorbu. Mám v knihovně autory z celého světa, od Japonska po Mexiko, ale když se začnu bavit o těch domácích, zjišťuju, že v nich plavu, neznám je. Připadám si potom jako pitomec.
Tohle je velká česká bolest. Doma není nikdo filosofem, vždycky radši obdivně koukáme na zahradu k sousedovi. Jsem bohužel ten poslední, kdo by v tomhle mohl moralizovat. Zatím! Ale až si přečtu všechny ty české autory…
Odkaz na Facebookovou stránku ZDE