Fulghumovo Drž mě pevně, miluj mě zlehka ztratilo na LiStOVáNí něhu i hloubku

Poslední předprázdninové LiStOVáNí bylo tentokrát ozvláštněno přítomností samotného autora. Ano, je pravda, že tohle už se za celou historii tohoto projektu párkrát stalo, ale nikdy jsme ještě neměli možnost přivítat autora až z dalekých Spojených států.

Robert Fulghum, autor mnoha velmi skvělých a oceňovaných knih, projel tentokrát celou Českou Republiku spolu s Lukášem Hejlíkem, Alanem Novotným, Věrou Holou a Jiřím Resslerem a představil tak divákům svou knihu Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Na své cestě navštívil 27. června i Divadlo Oskara Nedbala v Táboře (DALŠÍ FOTKY ZDE).

Drž mě pevně, miluj mě zlehka se po dočtení stala jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec, takže jsem se na její divadelní podobu těšila. Proto mne velmi mrzelo a stále ještě mrzí, že jsem byla z celého provedení velmi zklamaná a že nebyla ani v nejmenším naplněna moje přání a očekávání. 

Každý máme sám v sobě skryté dveře, které se bojíme otevřít. Možná ze strachu, že jsou zamčené a my budeme zklamaní z toho, že je nemůžeme otevřít, možná ze strachu, co za nimi najdeme. Někdo z nás se ale ty dveře časem odváží otevřít a překvapení, která se za nimi skrývají, mohou být často velice milá. A právě taková je kniha Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Ukrývá v sobě totiž příběh, který nám může pomoci tyhle naše dveře otevřít. Je tedy jakýmsi pomyslným klíčem, kterým stačí jen otočit.

Můžeme se tak dostat do našich vlastních tajných světů, nebo se nechat vést slovy Roberta Fulghuma, který nás tanečními kroky provede příběhy z tančírny Century i všech, kteří se rozhodnou naslouchat zvukům hudby a najít třeba i svoji životní lásku.
Tančírna Century je pro její návštěvníky jakýmsi styčným bodem nebo možná i záchraným lanem díky kterému dokáží snést každodenní pracovní a partnerské stereotypy. Na tanečním parketě, které znají jako své boty – a možná ještě lépe – se pohybují se stejnou jistotou a elegancí jako provazochodec kráčící po laně, u kterého zná každý jeho milimetr. A ať už tihle lidé tančí nebo o tanci jen sní, spojuje je stejná vášeň. Vášeň k tanci, k volnosti pohybu, k jeho ladnosti a intimitě. Proto se, večer co večer, schází v prostorách tančírny, aby svou vášeň a lásku sdíleli s ostatními. A právě o nich je příběh Drž mě pevně, miluj mě zlehka.

Je to krásný příběh plný něhy, lásky, křehkosti touhy, který se rozhodně zapíše do mysli každému, kdo se rozhodne si ji přečíst. Bohužel, jeho divadelní interpretace v podání herců zapojených do projektu LiStOVáNí, všechny tyto aspekty zcela postrádala.
Postavy vůbec nevystupovaly tak jako v knize a často jsem tak měla dojem, že je představení úplně o jiných lidech, než o jakých jsem četla.

Například postava barmanky Friedy, která každého zná a pro každého má dobrou radu nebo aspoň přívětivý úsměv a v knize je to spíš křehká osůbka, dostala v představení tvář tuctové oprsklé hospodské s pořádně proříznutou pusou, která nemám nejmenší problém vypoklonkovat na mol opilého hosta ze dveří a ještě jeho odchod opepřit nějakou přisprostlou hláškou nebo gestem. A takových případů bylo bohužel více.

Kniha jako taková postrádá humorný ráz a je spíše hloubavá a snad i lehce filozofická. Čtenáře nutí se nad příběhem zamýšlet a proniknout do něj co nejhlouběji, tak aby si ho co nejlépe užil. Protagonisté jejího scénického čtení ovšem vtipem a narážkami na aktuální politické dění nešetřili, což se dle mého názoru k příběhu vůbec nehodilo a vyzněl tak spíše jako jednoduchá vtipná fraška, která hraničila až z trapností.

Z těchto důvodů u mě kniha stále vede na plné čáře a LiStOVáNí si u mě v tomto případě celkem dost pohoršilo. Nezbývá mi tedy nic jiného než doufat, že nás po prázdninách čeká představení, které bude zdařilejší a skutečnější než bylo to, doprovázené Robertem Fulghumem. 

DALŠÍ FOTKY ZDE