Oči, které nevidí mě přivedly do schizofrenního stavu

 Oči, které nevidí. Metaforičtější název si Tomáš Přibyl pro svojí povídkovou knížku ani vybrat nemohl. Vždyť kolem nás je mnohdy tolik věcí, které přehlížíme, kterých si nevšímáme a které se nám zdají nepodstatné. Ale jednoho dne se může ukázat jejich pravá podstata a důležitost. V tu chvíli bývá většinou čas na to, je patřičně ocenit. A právě o tom jsou Oči, které nevidí.

Tomáš Přibyl téma vtiskl do čtyřech příběhů. Máme tu muže, který odejde od své rodiny, aniž by doopravdy věděl proč. Tím ovšem zrazuje důvěru své dcery, jež se následně ztrácí v nefalšované horské zimní bouři. Setkáváme se i s Adamem a Evou, mladým mileneckým párem, který ukončuje svůj vztah bez vážnějšího důvodu, zato však s velkou parádou a vtipem, který je jim oběma vlastní. Nahlédneme do života chlapce Jonáše, který se po celý život vyrovnává se ztrátou svého otce a snaží se nalézt cestu k otčímovi a nakonec budeme sledovat malou holčičku sedící kdesi v regále, čtoucí.

V každém z těchto čtyř příběhů je obsažen nějaký hluboký a mnohdy pohnutý lidský osud, který v jistém smyslu může být blízký každému z nás a v němž si můžeme najít řešení vlastních podobných problémů. Nebo si právě uvědomit fakt, že se zabýváme prkotinami a nesmysly a přehlížíme kvůli tomu to, co je skutečně podstatné a důležité.

Tomáš Přibyl ve své knize přináší čtivé, dojemné a věrohodné příběhy, které sice v mnoha směrech – především v jejich závěrech – mohou na mnohé čtenáře působit naivně a až moc pohádkově, ale ve skrze nejsou vůbec špatné. Autor si umí dobře vyhrát s příběhem jako takovým, s charaktery postav i s vykreslením jednotlivých scén, což je u povídky, která je přeci jen o hodně kratší než několika set stránkový román, velice důležité. To beru jako velký klad každého daného příběhu.

Až na ty konce

Co ovšem vnímám jako negativum jsou právě ty konce, které trochu podkopávají jejich hodnotu. Mám dojem, že takto život zkrátka a dobře nefunguje. Možná v jednom s tisíce případů, ale ve všech čtyřech najednou? To mi nepřijde pravděpodobné. Je vlastně škoda, že vám o tomto nemůžu napsat víc, protože bych prozradila pointu každého jednotlivého příběhu. Možná o to víc donutí moje lehká rozpolcenost a nejednoznačný názor na Oči, které nevidí knížku přečíst.  

Právě proto, že k této knize Tomáše Přibyla nedovedu zastat jednoznačný názor, a tak nějak balancuji uprostřed hodnotících vah, které se naklánějí hned na tu a hned na druhou stranu, uchyluji se k polovičatému hodnocení. Příběhy mají v každém případě svůj potenciál a osobitost a mají mnoho kladů, které dovedu ocenit, ale v něčem přeci jen pokulhávají a dostávají mne tak do trochu schizofrenního stavu.

V žádném případě si ovšem nemyslím, že by byla kniha Oči, které nevidí špatná. Naopak. Její čtení jsem si ve skrze užila, i když to bylo spíše takové jednodušší a nenáročné čtení. Ale i oddechová kniha může potěšit, pobavit a přinést relativně uspokojivý čtenářský zážitek. Myslím si ale, že v Tomáši Přibylovi ukrývá mnohem větší spisovatelský talent, než jaký v této knize ukázal a budu držet ze všech sil palce, aby ho dokázal objevit a dostat na papír. Protože pokud se tak stane, ráda si přečtu jeho další literární dílo.