Věci, na které podle Petry Soukupové nastal čas

Dlouhý rok museli čtenáři Petry Soukupové čekat na její novou knihu. Po úspěšném románu pro mládež a dospívají Klub divných dětí se tato úspěšná a oblíbená česká autorka vrátila k tvorbě pro dospělé a titul knihy "Věci, na které nastal čas" je více než výstižný. Soukupová se v tomto svém posledním románu vydává prstem po mapě jednoho vztahu a jako tichý pozorovatel provází své čtenáře jeho jednotlivými etapami a nechává je nahlédnout pod pokličku událostí, které ho budují, boří a scelují až do jeho nevyhnutelného konce.

Kniha "Věci, na které nastal čas" svým základním tématem skalní fanoušky knih Petry Soukupové asi úplně nepřekvapí. Jde o klasický vztahový román, který je však velmi dobře vykreslený a díky poměrně krátkým, téměř povídkovým kapitolám skvěle funguje. Soukupová se navíc zcela vyhýbá nepodstatným etapám ve vztahu hlavních hrdinů Alice a Richarda, jako jsou první nesmělé krůčky na cestě jednoho k druhému, svatba nebo budování společného rodinného hnízda, čímž zcela eliminuje „omáčkovost“ , která by příběhu mohla jedině uškodit a čtenáře svojí zdlouhavostí otrávit. A i když skoky mezi jednotlivými událostmi mohou z počátku působit poněkud těžkopádně, čtenář si na ně po chvilce zvykne a v konečném výsledku je rád, že byl ušetřen zbytečností, které pro něj nejsou vůbec důležité.

Alice a Richard prožívají klasický vztah, jaký za sebou má každý z nás. Vztah, kdy jeden druhého sice miluje, ale zároveň má dojem, že ho ten druhý brzdí, omezuje, že mu tak úplně nevyhovuje, že by si vedle sebe představoval někoho…někoho lepšího. Toto zjištění však většinou přichází až v okamžiku, kdy jste už zvyklí na nějaký zaběhnutý řád, který se vám nechce měnit. V případě vztahu Alice a Richarda je ale jejich vztah tak nějak celý špatně od samého začátku a čtenář se tak může jen dohadovat, proč spolu ti dva vlastně jsou, proč společně založili rodinu, proč do vztahu, který poměrně jasně nefunguje od samého začátku, vložili tolik energie.

Se slzami v očích

Čtenář tohoto románu může velmi snadno nabít dojmu, že se jak Alice, tak i Richard v mnoha věcech chovají neskutečně dětinsky, malicherně, řeší sami v sobě zcela nepodstatné záležitosti a patlají se v banalitách jako v kupce hnoje. Ani jeden z nich není vyloženě tím kladným hrdinou, kterému byste přáli šťastný konec. Spíš naopak. Na všem, co v jejich vztahu nefunguje a co ho pomalu zevnitř vyžírá, si mohou oba rovným dílem a nelze je tedy litovat. Alespoň ne pokaždé a ne za každé situace. Celý jejich vztah je jen kolotočem chyb a omluv, které ho ovšem nijak nestmelují, ale spíše čím dál tím více narušují. Alice a Richard jsou zkrátka jako dva dílky puzzle, z nichž každý patří do jiné krabice, do jiného obrazu.

Dost možná je tohle jev, který vnímá pouze čtenář, ale není plně viditelný pro samotné aktéry. O to víc je nejspíš celý román realističtější a uvěřitelnější. Knihy Petry Soukupové nejsou žádným veselým čtením nabitým šťastnými konci, romantickými pasážemi a bezchybnými vztahy. Naopak. Do každého jejího příběhu je nějak vsazen narušený nebo zcela disfunkční vztah, který ovlivňuje nejen ty, kterých se to přímo týká, ale i jejich okolí. A to i v případě, že si to sami neuvědomují. Nejinak je tomu i v případě "Věcí, na které nastal čas", kde neustálé roztržky a neshody ovlivňují nejen Alici s Richardem, ale velmi silně působí i na jejich děti, které všechny hádky rodičů sledují se slzami v očích a s nevyslovenými otázkami zaseknutých mezi zoubky.

"Věci, na které nastal čas" jsou pro Petru Soukupovou zcela typickým románem. Opět svým čtenářům přináší silný lidský příběh, který se může týkat kteréhokoli z nich. Nastavuje nám všem pomyslné zrcadlo vztahů, které jsme vedli, vedeme nebo můžeme vést, dohání je do extrému a poukazuje na naše chyby a přešlapy, kterých se jako lidé denno denně dopouštíme. Zanechává svoje hrdiny v nejistotě z příštího dne, nechává je viset v příběhu, který může směle pokračovat dalšími dvěma sty stránkami a tím nechává svým čtenářům možnost se rozhodnout, co se s nimi stane a jaký život povedou dál. A právě v této otevřenosti konců je kouzlo knih Petry Soukupové.