Netečné Praskliny Kláry Vlasákové nejsou čtením pro každého.

Knižní prvotina české scénáristky, dramaturgyně a publicistky Kláry Vlasákové Praskliny poměrně silně zarezonovala nejen mezi literáty, ale i mezi čtenáři a to i přesto, že se nejedná právě o mainstreamovou a na příběh jednoduchou literaturu, kdy je vám vše přineseno na stříbrném podnose včetně finálního rozuzlení. Právě naopak. Kniha ve svém celku a především ve svém závěru nechává čtenáře na pochybách o čem, že to vlastně četl, nechává nezodpovězené otázky a i osudy hlavních protagonistů zůstávají otevřené. Čtenáři tak mají jedinečnou příležitost nechat v sobě příběh růst, pracovat a dokončit ho tak dle svého. Koule zůstává stále stejná, ke všemu zcela netečná.

Právě Koule, podivný, zářící a podle mnohých pulzující objekt objevivší se odnikud, je hlavním motivem celé knihy. Ač netečná, nereagující a zcela rezistentní vůči jakémukoli zničení, odolná proti všemu a všem, hýbe celým příběhem jako nezměřitelná síla posouvající jeho hrdiny vpřed. Působí jako magnet přitahující ty, kteří baží po mystice, fantastice a senzaci, kterou nelze vysvětlit. Jako katalyzátor pro rozdmýchání fanatických myšlenek vysvětlující si její přítomnost, jako varování nebo dokonce trest. Kdokoli se samozřejmě snaží vysvětlit její existenci, smysl i původ, ale zdá se, že Kouli je jakékoli lidské chování i bližší zkoumání její podstaty zcela jedno.

Vlasáková, jako divadelní režisérka, přivádí velmi zvolna na scénu jednotlivé postavy a spolu s nimi odkrývá jejich reakce a vnímání vůči podivnému předmětu. Tato skladba postav může na čtenáře působit chaoticky, nekonzistentně a nesourodě, ale o to více vlastně skutečně a realisticky.

V životě nikoho z nás se přeci neobjevuje jeden model lidí se stejným vnímáním věcí. I naše okolí se skládá z velmi bohaté směsi lidí, osudů i postojů. Tento aspekt zároveň autorce poskytuje zcela svobodně otevřít nejrůznější témata jako je globální oteplování, psychické problémy, politika, trauma, fanatismus, častá stádovost lidí, pro které je jednodušší nechat se bezhlavě vést a tlumočit věty, které jim do úst i myslí vloží někdo jiný. Občas to může vypadat, že některé problémy, situace i jednání nějakým způsobem s Koulí souvisejí, ale i přesto nás autorka stále nechává na pochybách, často nechává věci nevyřčené, nedotáhne je do konce a odvrací se od nich pro věci jiné.

V podání Terezy Dočkalové, která celému příběhu dala hlas, se Praskliny stávají ještě monologičtějšími a repetitivnější. Více vyniká osobní plochost postav, které sledujeme vlastně jen po jedné jejich stránce, kdy je nezajímá nic jiného, než podivná Koule a vše ostatní jde mimo ně, nebo se i k dramatickým situací vlastních životů stavějí velmi chladně a odevzdaně. Toto odosobnění od postav, které by od někoho tak excentrického, avantgardního a hlasitě angažovaného ve vyprávění příběhů nikdo nečekal, jen dodává celému příběhu na depresivnosti a neutěšenosti, což jsou dva aspekty, kterými je od začátku do konce nasáklý.

Praskliny zanechají ve čtenářích/posluchačích mnoho rozporuplných pocitů, zakoření se a vyprovokují k dožadování se odpovědí. Nenabízí totiž jasné rozuzlení příběhu, nikam negradují a jen čtenáře unáší na poklidné, přesto velmi silné vlně lidských osudů, které ovlivnil jeden jediný útvar, jehož existenci a podstatu nelze něčím vysvětlit. Což je právě to, co nejvíce děsí, co láká, co si žádá pojmenování. Protože věci nepojmenované, nevysvětlené a vymykající se všemu, co známe, jsou vždy minimálně podezřelé. A Koule zůstává stále stejná, ke všemu zcela netečná.