Obnovené Flamengo potvrdilo nesmrtelnost Kuřete

Obnovené Flamengo potvrdilo nesmrtelnost "Kuřete". Nejedná se ovšem o "masaprosté" kuře vodňanské, nad nimiž poletují motýle, ale o kultovní album Kuře v hodinkách, vydané roku 1972 a plné skvělých hudebních nápadů, muzikantských výkonů a Kainarových textů, které naživo zaznělo 1. října v písecké "Podčáře".

Padesát let od vydání alba je stále daleko k nesmrtelnosti, měřeno věkem tvora dvounohého, čím dál víc se vzdalujícího přídomku sapiens. Ve světě hudby jsou ale mnohé nahrávky mrtvé a zapomenuty prakticky hned po vydání. To neplatí o materiálu z uvedeného alba, jednak tím, že se stalo jedním z pokladů klenotnice tuzemského rocku, a současně tím, že kapela obnovila svoji činnost, byť z původní sestavy v ní hraje pouze baskytarista Guma Kulhánek a kytarista Pavel Fořt.

Tohoto z popela povstání se sice nemohl zúčastnit Vladimír Mišík, přestože v časech Blue Effect sám zpíval o tom, kterak pták Fénix ráno křídly mávne. I jemu ten čas, ukrytý dle poety Kainara v kuřeti v hodinkách, ta křídla stran zdraví poněkud přistřihl. Hodnotnou náhradou na pozici zpěváka je Honza Holeček, energický tahoun kapely, hrající současně na klávesy, kdy krom obvyklého Nordu vyluzuje autenticky dobové zvuky na originální Hammondky, na které měli nahrávat již Pink Floyd. Alespoň tak jsem byl informován jejich původním majitelem, když v klubu Blues Bahnhof proběhl křest třetího alba 2 Generations - reportáž ZDE a onen nástroj jsem tam viděl. Dnes je Hammond v rukou muzikanta, který současně supluje původního člena Flamenga Ivana Khunta, kterého by z předpokládaného klidu v muzikantském nebi, kde jistě skončil (bolševické peklo zažil a bylo motivem jeho emigrace), jistě po dvaceti letech probralo, kdyby slyšel, že má kvalitního nástupce.

K záskoku došlo i na postu bubeníka. Erna Šedivého nahradil protřelý a uznávaný Jiří Zelenka, ovšem momentálně kvůli úrazu fungující na pozici doprovodného zpěváka a stran jemu blízkých bicích uskromněný na Mr. Tambourine Mana. Až nečekaně plnohodnotný výkon za bicími těm, kdo ho ještě neslyšeli, podal Jihočecha Zelího nahrazující Michal Daněk, krom i v dalších kapelách vytíženého Holečka spolupracujícího třeba s Michalem Pavlíčkem v jeho triu.

Další posilou party, pojmenované Flamengo Reunion Session, je Vladimír Boryš Secký, věrohodně vnášející do typického soundu Flamenga hutnost saxofonu a vzdušnost flétny, jako podobně dotvářel původně zvuk kapely Jan Kubík, další, stejně jako Erno, z emigrantů.

Co se týče veteránů, ač obvykle radši bez gumy, s Mistrem Gumou je to vždy sázka na jistotu, mluvit o jeho muzikantství by bylo nošením dříví do lesa (i když mnohé zplundrované lesy by to potřebovaly). Úctu zaslouží Pavel Fořt, viditelně poznamenaný tím kuřetem, tikajícím v chronometru každého z nás, přesto do posledního tónu podávající stejný výkon jako před padesáti lety.

Známé skladby a hlavně Kuře

První polovina koncertu nabídla krom rockové klasiky, jako třeba Beatles se svojí magicky mysterickým výletem I´m a Walrus, zazněly léty prověřené skladby Skellington, Too much Love is a bad Thing, Tobacco Road a Wrong Time, stejně jako singlovky Flamenga z roku 1971 Každou chvíli a Týden v elektrickém městě (texty producent Hynek Žalčík a Vladimír Poštulka), které byly ve své době předzvěstí, co lze očekávat od další rok vydaného alba. Z původní tvorby to ještě byla Gumova finální písnička Pro Pavlu.

Po přestávce již kapela odehrála komplet celé Kuře, které krom Žalčíkova Stále dál (rockově a dravě před půl stoletím nazpívaného nikoliv Mišíkem, ale Ivanem Khuntem) celé otextoval Josef Kainar. Přídavkem pro nadšené publikum pak bylo Love with Me od Vintage Trouble, zařadit něco tak dřevního jako Poprava blond holky, by zjevně narušilo dojem z konceptu koncertu.

Ač se říká, že dvakrát do téže řeky vstupovati neradno jest, lze konstatovat, že ač, řečeno opět slovy antického klasika, vše plyne, Kuřeti čas neublížil a jeho nová interpretace udělala radost pamětníkům (snad jich tam pár bylo) i těm, kdož neměli - a líto mi jich je, to potěšení být na koncertě u toho, kdy Flamengo, svým způsobem a zvukem něco jako tuzemské Colosseum, stálo na vrcholu své nejvyzrálejší krátké existence. Ač nezapomenutelná doba vzkvétající normalizace let sedmdesátých garantovala „Na věčné časy a nikdy jinak!“, neplatilo to bohužel pro tuto rockovou legendu, a nejen pro ni.