Lubomír Havlák, vedoucí Kvarteta Martinů, miluje nejen klasiky, ale i McLaughlina či King Crimson

Že hudba nezná hranice, vyplývá z rozhovoru pro Kulturne.com s houslistou, letitým vedoucím mezinárodně uznávaného souboru Kvarteta Martinů Lubomírem Havlákem. Před odletem do Oregonu byl poslední zastávkou kvarteta Písek (reportáž na Kultu. Kvarteto při této příležitosti bylo a ve Státech bude posílené o klavíristu. Navíc kvarteto má letos jedinečný zářez na poli badatelském, kdy objevilo, nahrálo i živě představilo dosud neznámého autora století páry, tedy století devatenáctého. Tím byl současník Paganiniho, houslový virtuos Josef Beneš.

Luboši, neviděli jsme se od doby, co jsi obohatil svými houslemi zvuk naší jazzrockové kapely Nemesis i mých dřevních domácích sólových nahrávek v 70. letech. Můžeš ve zkratce přiblížit, kam směřovala tvoje profesionální dráha po vystudování konzervatoře?

Má celá profesionální kariéra je spojena s jedním souborem - Kvartetem Martinů, který jsme spolu s kolegou violistou Janem Jíšou založili v roce 1976. Soustředění na práci v tomto souboru bylo hlavním důvodem mého odchodu z naší jazzrockové kapely Nemesis. Dodnes si pamatuji ten rozpačitý pocit, kdy jsem vám přišel oznámit, že na hraní v kapele mi nezbyde čas. Budeš se divit, ale dost si z té doby pamatuji, dokonce i témata některých tvých skladeb. Moc se těším na nahrávky z té doby, které jsi mi slíbil.

Jako Havlákovo kvarteto jste fungovali do roku 1985, co bylo impulzem k přejmenování na Martinů kvarteto?

Ty impulzy byly dva. Jednak jméno „Havlákovo“ bylo spíše studentským hecem, nežli skutečným promyšleným pojmenováním souboru a nikdy neprošlo procesem mého schválení. No, a pak to byly velké sympatie k hudbě Bohuslava Martinů. K jeho symfoniím, komorní hudbě. Velmi si pamatuji okamžiky mého seznámení s jeho 5. kvartetem, tenkrát v podání Panochova kvarteta. Tuto nahrávku jsem si pouštěl znovu a znovu... 
Mnozí říkali, že přejmenování souboru byla chyba, možná měli i pravdu, neboť v té době jsme byli již pod tímto jménem dost známí po úspěšném absolvování několika zahraničních soutěží. Já ale té změny rozhodně nelituji.

Kdo z autorů je ti nejbližší? Předpokládám, že je to několik jmen z našich luhů a hájů.

To už jsem naťuknul v předchozí odpovědi. Těch autorů je ale více. Není to jen Martinů, okruh mých blízkých autorů je hodně široký a navíc se s časem proměňuje. A nejsou to jen autoři z oblasti klasické hudby. A také to nejsou pouze autoři z českých luhů a hájů. Když už chceš něco konkrétního, tak za klasiku - miluju hudbu Bohuslava Martinů a Josepha Haydna jako hudbu veskrze pozitivní, za operu - Richard Wagner a Leoš Janáček, za hudbu našeho mládí jazzrock - John McLaughlin a za rock - Yes a King Crimson.

Všiml jsem si, že ač deklarující názvem značnou měrou prezentaci moderny, nebráníte se ani odskokům k baroku i třeba k Rybovi nebo Smetanovi. Je to asi zpestření, sáhnout po jiném repertoáru?

Smetana je základním repertoárem všech českých kvartet, jeho hudbu milují zejména v Japonsku, kam jsme také často jezdívali. Ano, Jana Jakuba Rybu jsme také hráli, má nádhernou 1. větu jeho kvartetu d moll. K baroku se obracíme ale jen velmi zřídka a jen v úpravách. Pro smyčcové kvarteto jako soubor se začalo psát až v dobách klasicismu.

Máš i nějakého oblíbeného zahraničního autora?

Ano, je jich spousta. Počínaje Bartókem, zpět časem přes Brahmse, vídeňské klasiky, a samozřejmě Bacha, ke kterému se vracím po celý život. Zvláštní je ale mluvit o těchto autorech jako o zahraničních, neboť tito autoři už jsou dědictvím nás všech, celého lidstva, všech lidí bez vědomí hranic.

Kolik máte za sebou nahrávek, alespoň přibližně?

Sám nevím, tuhle jsem se ale divil, mám ve své skříňce na CD oddíl jen pro naše nahrávky. A je toho asi 80 centimetrů!

To, když vezmu, že hřbet má nějakých 12 mm se blíží sedmi desítkám. Které nahrávání bylo ve studiu „levou zadní“, a které vás trochu potrápilo?

Tak „levou zadní“ jsme opravdu nenatočili prakticky nic. Veškeré naše nahrávky proběhly po předchozí pečlivé přípravě a je jedno, jestli je to hudba Jana Jakuba Ryby, která není tak technicky náročná, zato je ale průzračnější, anebo jestli je to technicky náročná hudba Bohuslava Martinů.

Nahráváte u nás, nebo i v zahraničí?

Nahráváme převážně u nás, ale natáčeli jsme už i v Belgii anebo v Německu.

Co vím, letos jste, a to ani ne před měsícem, vydali u Supraphonu smyčcové kvartety vcelku opomíjeného Josefa Beneše. Je vám vlastně připisováno jeho znovuobjevení. Můžeš mi k tomu něco říct bližšího?

Hudba Josefa Beneše není opomíjená, ale je zcela neznámá. Ani my jsme toto jméno neznali před rokem 2020. Objevení tohoto autora je vlastně produktem období covidu, kdy vzhledem k absenci koncertů bylo více času na bádání a hudební nadšenci, jako naše violoncellistka Jitka Vlašánková, se této příležitosti chopili, a to vedlo k natočení našeho nejnovějšího alba pod značkou Supraphon. Kvartety Josefa Beneše jsme již několikrát provedli i veřejně a jejich přijetí bylo velmi přívětivé.

Jaké máš vzpomínky na „hříchy mládí“, tedy na v úvodu zmíněnou éru jazzrocku?

Moc se těším, až si o tom někdy popovídáme. Já jsem taková černá ovce rodiny, nikdo z okruhu příbuzných nebyl hudebníkem. Já vyrůstal postupně na písních Karla Gotta, na Smetanově Vltavě, na Beatles, jichž si dodnes cením, a v sedmdesátých letech jsem postupně dospěl k našemu jazzrocku. Vzpomínky na tu dobu mám ty nejkrásnější, vždyť to ostatně byla doba mládí, je to přirozené. Ale myslím si, že jsme se zároveň snažili o kvalitní hudbu a vzpomínám si, jak nás to hrozně bavilo. Stejně tak mě ale bavilo i smyčcové kvarteto, u kterého jsem nakonec zůstal.

Tím jsi mi odpověděl i na další otázku, zda máš něco společného se stejnojmenným operním pěvcem Lubomírem Havlákem. Posloucháš také něco mimo klasiky, případně, zahraješ si i mimo tento žánr?

Přirozeně, poslouchám dle mého názoru kvalitní hudbu bez ohledu na žánr. Některá hudba se dá ale poslouchat pořád, ale jiná, přestože je kvalitní... Podívej, po skončení mnohahodinové opery Richarda Wagnera jsem měl pocit, že bych byl schopen tuto hudbu poslouchat i další dlouhé hodiny, podobně nadšen jsem ale i při poslechu hudby Led Zeppelin, ale ta ze mně časem vysaje veškerou mou energii a já se cítím unaven. Asi je to věkem. Jinak nedávno jsem si zahrál s jazzovou zpěvačkou Ivanou Fitznerovou, když potřebovala na koncert i housle, hráli jsme třeba v Jazz Docku.

Hrajete v americkém Portlandu, repertoár stavící na Dvořákovi je asi motivován i jeho přijetím a úspěchem ve Státech. Tušíš, zda někdo z našich skladatelů nechal obdobnou stopu u amerických posluchačů?

Ano, určitě. V zahraničí je velmi známý Leoš Janáček, zejména jeho opery, a velký úspěch měl za svého pobytu v USA i Bohuslav Martinů. A když mluvíme o Portlandu, je to město, kde žije současný český autor, jemuž jsme natočili všech jeho 12 smyčcových kvartetů a jehož hudba je mi velmi blízká, Tomáš Svoboda. Ten je v USA velmi ceněný. Velmi se těším, že se s ním v Portlandu setkáme.

A to je vlastně to, co jsi zmínil, hudba nezná hranice ani dnes - český autor z Oregonu. Kolik států jste s kvartetem procestovali a kde máte nejlepší pocit z reakce publika?

Velmi stručně - prakticky celou Evropu, v zámoří jsme hráli v USA, Kanadě, Jižní Koreji a v Japonsku. Velmi vděčné je publikum v Japonsku, velmi vzdělané v Německu, v Anglii, ale taky třeba v Litvě.

Obligátní finální otázka, když jsme v době rozhovoru tady v Písku. Jaký máš vztah k jihu Čech?

Velmi vřelý. Když můžu, tak tam jedu. Jsem totiž také náruživý turista, chodec i cyklista, a přírodu jižních Čech prostě miluju. Vlastně ti tak trochu závidím, že ses přestěhoval do tak krásného kraje.