"A věrnostní kartičku máte?", Anna Beata Háblová vezme čtenáře na jednu nekonečnou směnu životem

Jsou jako střepy. Ty dny, ve kterých šlapu bosá a cítím každou ostrou hranu, každé bodnutí, každé říznutí.  A když v těch dnech přijdou takové knihy jako je Směna, nejnovější kniha Anny Beaty Háblové, je to jako lehnout si s bolavýma nohama pod hebkou huňatou deku a nechat se unášet slovy, ukolébat k poklidu a prožít lehce bolavý příběh někoho jiného. Z bezpečí místa, kde se nikoho nemusíte na nic ptát, nemusíte nabízet věrnostní kartičky a úslužně se usmívat, i když byste všechny lidi na světě nejradši vystřelili na Měsíc nebo i dál. Petra hlavní protagonistka Směny o tom ví svoje.

Petra je malířka, mladá slečna s talentem, kterému by se sice ráda věnovala, ale který člověk rozvíjí spíš z lásky k umění, než pro obživu. Brzy je totiž jasné, že není jedním z těch šťastných absolventů uměleckých škol, kteří vystavují své díla po galeriích, poskytují rozhovory v médiích a prodávají své obrazy za horentní sumy. A nájem se sám nezaplatí. Takže Petra sedí za kasou v Bille, doplňuje zboží do regálů, na obědovou pauzu má jen vyhraněný čas a nabízí zákazníkům věrnostní kartičky a bodíky za nákupy, aby svoji domácnost mohli obohatit o nové hrnce nebo sadu skleniček. Je zkrátka jednou z mnoha, jednou z těch přehlížených osob, na které se mračíme, které vyčteme špatně namarkovaný počet rohlíků, nebo špatně umístěnou cedulku na zlevněných jogurtech.

Spisovatelka Anna Beata Háblová otvírá každodenní rutinu života jednoho člověka, který by si rád plnil svoje sny, ale nezbývá mu na ně energie, motivace, chuť… I když je pravda, že se ve Směně nic velkého ani dramatického neděje a celý děj spíš jen poklidně plyne v celkem jednotvárném a monotónním tempu, neustále udržuje čtenáře v jakémsi vnitřním pnutí a pocitu, že se přeci musí něco stát. Že ta všední šeď bez záblesku vášně nebo alespoň náznaku živočišnosti musí být něčím narušená. Že se ten, vlastně nudný života běh musí nějak vychýlit z kolejí, že se na té rovné cestě se stále stejným horizontem musí najít nějaký výmol nebo aspoň odbočka, která člověka vytrhne z letargie a otevře mu pohled na obzor, který mu byl dosud odpírán.

Směna je smutným románem o smíření se s životem, který hlavní hrdinka nikdy nechtěla žít. O vzdání se naděje, že naše sny a vzdušné zámky, které jsme si postavili a které nás stále hnaly kupředu, byly jen krásnou iluzí, fatamorgánou, která se rozplyne, jakmile se změní počasí. Zároveň však pokládá čtenářům velmi vážnou otázku o hodnotě lidské práce, která je neměřitelná penězi. O hodnotě lidí, kteří svoji práci vykonávají možná neradi, přesto však s největší pílí, jakou jsme schopni do ní vložit. Směnu lze číst i jako román o odsouzení a škatulkování lidské práce na to, co je a co není důležité, co má a co nemá hodnotu, co užitečné a co zbytečné.
A ruku na srdce, kdo z nás aspoň jednou neohrnul nos nad popelářem nebo sběračem odpadků na ulici. A vlastně i ta prodavačka v Bille, která nám nabídne bodíky za nákup a tisíckrát za den položí tu hloupou otázku „Věrnostní kartičku máte?“, je pro nás často jen přehlédnutelnou položkou.

Skvělé na celé knize je to, že tyto otázky a témata nepředkládá autorka čtenáři přímo. Nejsou mu omlácena o hlavu s hlasitým výkřikem „Podívejte se pořádně kolem sebe!“, „Podívej se na lidi, které potkáš, se kterými mluvíš, ke kterým se chováš tak, jak si nezaslouží!“, „Otevři oči!“, ale pomalu se před ním odhalují jako milenka, která si kousek po kousku svléká jednotlivé části oblečení a láká nás na horkou kůži, která se pod svršky skrývá. To vše navíc koření vztahovými peripetiemi hlavní hrdinky, rodinnou tragédií, která se neodpouští a i po letech vhání slzy do očí, a dramatickou linkou balancující na hraně kriminality.

Háblová vytvořila příběh o obyčejném člověku, kterého každý z nás potká denně. Odkryla jeho příběh, jeho osud, jeho úděl a nechala ho před námi ležet jako ten nejlahodnější pokrm. Přinesla neotřelý, upřímný a realistický život člověka, aniž by se zeptala na věrnostní kartičku. Ta se totiž na život nedává.