Flamengo Reunion Session odehráli v Prachaticích triumfální koncert

Letitý základ kapely Flamengo Reunion Session tvoří samozřejmě kytarista Pavel Fořt a baskytarista Vladimír Guma Kulhánek, jehož v rytmické sekci doplňuje léty prověřený bubeník Jiří Zelenka. Flétna a saxofon jsou doménou Vladimíra Boryše Seckého a tahoun, zastupujícím z kultovní éry Flamenga jak Mišíka, tak Ivana Khunta, je Honza Holeček. Skupina zahrála 5. května skvělý koncert v prachatickém divadle. 

První polovina koncertu nabídla výlet do časů před Kuřetem, míněno to v hodinkách, nikoliv ve vynikající kung-pao úpravě (raději špenát, nebo Zelí, kterak se říká dynamickému muži za zelenými bubny), ale třeba covery jako Beatles zpracované Spooky Tooth, autorské věci jako Khuntovo Too Much Love Is a Bad Thing a jiné skladby starší než ty, přes padesát let mladé, tvořící základ koncertu. Po krátké přestávce pak kapela odehrála celé album Kuře v hodinkách.

Co stojí za zmínku, byly odposlechnuté reakce posluchačů o přestávce, kdy bylo zjevné, že mnozí vlastně neměli jasnou představu, co je čeká. A bylo to ryze pozitivní, např.: „Ty vole, těm to hraje!“, „To jsem rád, žes mne sem vytáhl!", „Tak tohle jsem nečekal, že to bude takováhle muzika!“…

Překvapivým momentem, resp. trvalým jevem, byl příjemný zvuk, a to i přesto, že zvukař nebyl součástí týmu kapely. Divadlo zaplavil správně plný, hutný, přesto čitelný a nikterak agresivní rockový zvuk. Kdo má repertoár Kuřete naposlouchaný z dob vydání alba, mohl by jen postřehnout absenci ve své době fascinujícího panoramatického přebíhání Fořtovy kytary v Stále dál (ovšem skutečný pamětník ví, že se alba vydávala ve stereo i mono verzi dle toho, jakou přenosku - mnohdy brutální rýč na drážky vinylu, kupec vlastnil, o nějakém 7.1 soundu jsme si mohli zdát, jako Verne o cestě na Měsíc).

Je otázkou, zda bouřlivý potlesk poté, co Boryš odehrál sólo na flétnu na jedné noze, byl dílem bavorskými větry ošlehaných pošumavských členů Sokola, obdivujících bravurní stoj vzpřímený snožmo s použitím toliko jediné spodní končetiny, či zda se ku slovu přihlásili skalní příznivci Jethro Tull (myšleno kapely, ne anglického osvíceneckého pozemkového reformátora, jehož jméno vetknul Ian Anderson do názvu své kapely). Oproti němu Guma nemohl použít pro ztopořený postoj ani jednu z noh, protože je po úrazu a musel nechtěně při hraní sedět.

Potlesk vestoje

Muzikálně a muzikou nažhavené obecenstvo si vyžádalo ještě jeden přídavek navíc nad obvykle plánovaný, nelze pochybovat, že kapela k tomuto kroku přikročila po nehrubém nátlaku, kterým bylo standing ovation po posledním tónu druhého setu. Pro nás, neangličtináře, to značí ovace vstoje (nikoliv, že by se Pavel chopil legendární elektoakustické kytary Ovation).

Atmosféra připomínala pravděpodobné nadšení davu, jako když Pražené rozuměli Mozartovi při tuzemské premiéře Dona Giovanniho. Chybělo jen nezbytné Bravo (ne onen plátek pro pubertální mládež, z kterého si mnozí před léty ofocovali snímky Yes, Alice Coopera, Deep Purple a jiných prohnilých západních pokleslých umělců), Bravissimo!, a nespokojeně bučet by mohl vskutku jen totální vůl.

Nával zájemců o vinyly, CD, trika a další propagační materiály po konci koncertu byl již jen logickým zakončením (tento obrat jaksi připomíná sleevenote z alba Blue Effect..., tedy sorry jako, za bolševika Modrý Efekt, kde šesté album z roku 1975 uzavírající skladba Hypertenze byla zakončena „logickým ustřižením pásku“) vydařeného hudebního pohodového dýchánku.

Možno konstatovat (nevím, oproti Cimrmanovu Karlovi Infeldu Prácheňském, jak je to s Českými Budějovicemi), že v Prachaticích by chtěl hrát každý (za mne rozhodně ne „až na mne“).

Následně poskytl Kulturne.com Honza Holeček rozhovor, který budeme publikovat následně.