Paraolympionička Pavlína Vejvodová není jen světovou mistryní a reprezentantkou ČR, ale především důkazem osobní síly

Asi nejen Jihočeši sledovali sportovní klání v Paříži, kde na paralympiádě bojovala i sympatická cyklistka Pavlína Vejvodová z Bernartic. Medaile jí unikla kvůli technické závadě, nicméně i tak předchozí titul dvojnásobné mistryně světa svědčí o její úspěšné sportovní dráze, neskutečné síle a bojovnosti poté, co před šesti roky vybojovala to nejcennější - boj o vlastní život...

Při rozhovoru pro Kulturne.com dorazil ke konci i její přítel Lukáš, který je její trvalou oporou, stejně jako její otec Pavel, který se nám - oproti skromné Pavlíně, pochlubil, že jeho dcera vystudovala s červeným diplomem.

Co vím, ten zásadní životní zlom se stal 2018, kdy do automobilu, v němž jsi seděla na zadním sedadle, narazil autobus. Následkem bylo krvácení do mozku a trvalé následky - spatná funkčnost pravé strany těla, včetně pravého oka. Asi jsi byla x-krát dotazována, ale zajímá mne, kde se ti to stalo, bylo to někde poblíž?
Ano, bylo tady na jihu, v Českých Budějovicích.

Cítila jsi něco, jako dotek smrti, nebo to bylo tak náhlé, že „na to nebyl čas“?
Nepamatuji si vůbec nic. Probrala jsem se po měsící z kómatu a byla jsem ještě dlouho mimo. Až půl roku potom se mi něco, a to fakt málo, vybavilo.

Je jasné, že tahle příhoda ti mnoho vzala, dá se vůbec říct, že by ti i něco dala? Novou sílu, přátele, pohled na život...
Vnímám to tak, že jsem si vybojovala nový život, dalo mi to další přátele, velmi zajímavé lidi a taky novou životní zkušenost.

Sportovala jsi již předtím, co to bylo krom cyklistiky, kterou předpokládám?
Sportovala jsem i dřív, cyklistiku jsem odjezdila jednu sezónu v amatérské lize. Sportovala jsem vždycky ráda. Chodila jsem plavat, na aerobic, hrála jsem volejbal a jezdila jsem na koni. Dobrá fyzická kondice měla určitě vliv na to, že jsem to vůbec přežila.

Jak probíhal návrat ke sportu?
Po tom kómatu, když jsem se probrala, měla jsem potřebu si probrat všechno, čím jsem si do té doby prošla. Byli jsme se tedy podívat na tu amatérskou ligu. Dívali jsme se, jak dojíždějí všichni do cíle a najednou tam přijel kluk na tříkolce. Takže jsme to tam domluvili a tříkolku jsme měli za dva týdny doma.

Otec Pavel vzpomíná: Když ještě byla Pája v Písku v nemocnici na vozíku, ještě plešatá, a jezdili jsme na nanuka, tak říkala: „Jestli si myslíte, že to vzdám, tak s tím nepočítejte!“

Normálně trénuji pětkrát až šestkrát týdně. Teď mám tedy posezónní odpočinek. Jinak trénuji hlavně tady v okolí. Třeba za letošní sezónu jsem tady najezdila 7,5 tisíce kilometrů. Žádný stadion na trénink nemám, jezdím jenom tady po okolí. Doprovod při trénincích a zajišťování bezpečí při tréninku dělá táta nebo můj přítel Lukáš. Jak se časem rozkoukám a seznámím se tady s tím provozem, tak potom už můžu jezdit sama, ale na začátku každé sezóny mám doprovod. Vybírám klidnější trasy, určitě ne hlavní silnice třeba na Tábor. Občas mám krize, když někdy například spadnu nebo se špatně vyspím, tak se mnou musí někdo jet.

Jakou rychlostí můžeš jet, abys měla nad tricyklem kontrolu?
Je to tak kolem 30 kilometrů za hodinu na závodech, kde mám silnici pro sebe bez jiného provozu.

Jak zvládáš v běžném životě nutnost přeorientovat se na leváka? A co prostorové vidění?
Zásadně jezdím na jedno oko, tady už to mám hodně naježděné. Doma na běžné práce to už mám naučené.

Asi zásadní úspěch: 2022 Světový pohár v Ostende - prvenství, asi tě to nakoplo.
Ostende bylo už ten okamžik, který mi naznačil, že mi tříkolka změní život. A dobré bylo, že jsem ten rok v Ostende vyhrála. Hned za mnou byla „domácí“ Holanďanka Marieke van Soest. Další rok jsem si ověřila, že opravdu špatně vidím. Tréninkově jsem jela vedle pláže a bohužel jsem přehlédla navátý písek a narazila jsem ve 40 km rychlosti (běžně jezdím tak 20 km/h) do té duny a mantinelů závodní dráhy a upadla jsem. Po týdnu jsem zjistila, že se mi nějak „blbě žije“. Poté se na RTG zjistilo, že mám dvě žebra zlomená a naštípnutou lopatku.

2023 mistrovství světa v Glasgow, mistrovství Evropy v Rotterdamu - obě soutěže bylo 1. místo?
Rok po Ostende bylo mistrovství světa v Glasgow a mistrovství Evropy v Rotterdamu, kde už jsem měla žebra zahojená a měla a měla lehčí o to, že tam chyběla moje nejtěžší soupeřka, nizozemská závodnice. Pocitově si myslím, že v Holandsku jsem jela opravdu dobře. V Glasgow to bylo tak, V Glasgow to bylo tak, že jsem jela já a pak za dlouho ten zbytek. A povedlo se to i navzdory, že mi hodně nesedlo podnebí v tom Skotsku. Navíc jsem stále cítila následky zranění z Ostende.

A letošní paralympiáda v Paříži - bronz na dosah, ta osudová technická komplikace? Stalo se ti to už někdy?
Technický problém, který mě potkal v Paříži, se mi ještě nikdy nestal. Spíš jsem měla problém opačný, že mi museli nohu z přezky vypínat, protože jsem ji nevyrvala z toho pedálu.

Přidává se po právu hrdý Pavel: „Ale i tak Pája v televizi zářila, že měla celou silnici jen pro sebe. Prostě umí i prohrávat."

Kdo z rodiny a přátel tě doprovázel?
V Paříži byl se mnou jen Lukáš, ale platil si hotel. Jako asistence z týmu byl pro nás přítomen náš trenér.

Jak ti Lukáš pomáhá s chodem domácnosti i sportovním životem?
S Lukášem se známe už 18 let, vlastně půlku života. Do našeho domu, který jsme postavili sami, jsme se přestěhovali ještě měsíc před tou nehodou. Stále ho dodělává, opustil i zaměstnání a věnuje se mi „na plný úvazek“.

Zanedlouho po Paříži bylo letos MS v Curychu, silniční cyklistika, stříbrná medaile. 51 sekund na 11 300 metrů 4,5 sekund na kilometr, cca 4,5 tisícin sekund na metr. Kdo z blízkých ti tam držel palce?
Na MS ve Švýcarsku byl se mnou zase Lukáš a přijel i táta. Holanďanka, kterou znám už z dřívějška, byla v cíli zase přede mnou. Mám na ni spadeno (smích).

Kolik dalších zemí jsi při soutěžích navštívila? Je vůbec čas je trochu poznat, nebo je to model letuška, která tak ve finále má zkušenosti, jaké mají kde WC?
V rámci soutěží jsem mimo uvedených navštívila ještě severní Itálii. Země, kde se konají závody, nemám možnost poznat, na to tam není čas a síly. Snad jen v Paříži bylo trochu času něco poznat. Navštívili jsme Eiffelovku a Vítězný oblouk.

Cestovala jsi již předtím?
Před úrazem jsem mnoho necestovala. Byla jsem jen ve Španělsku.

Je mezi handicapovanými sportovci rivalita, nebo je to spíš na vlně tolerance?
Rivalita mezi námi handicapovanými sportovci funguje stejně. Ale já mám radost z úspěchu jiných sportovců, i když mě předjedou. Mezi ostatními sportovci přátele nemám.

Máš i mezi kolegy-konkurenty přátele? Má někdo podobný osud?
Důvod postižení ostatních je různý. Například ta Holanďanka měla při operaci kotníku krvácení do mozku. Často jsou na tom ostatní hodně podobně jako já.

Co tě čeká za sportovní výzvy v nejbližší době, nebo je to zatím otázka kvalifikace na příští sezónu?
Zatím nevím, jaký závod mě v budoucnu čeká. Teď je před námi zima a já jsem v domě téměř uvězněná. Potřebovala bych někam do tepla.

Odbočím k obecným otázkám, jako další zájmy - hudba, film, literatura, co tak tě baví a zda máš vůbec možnost se tomu věnovat?
Na TV nekoukám, ale ráda čtu nějakou oddechovou literaturu. Moje čtení, díky tomu, že koukám na jednou oko, je náročné, proto v poslední době hodně preferuji audioknihy.

Máš možnost vydávat se do přírody, jako vyrazit třeba do lesa? Co loňské houbové žně?
Občas chodím na procházky do přírody, ale musím mít do terénu doprovod tátu nebo Lukáše. A taky je třeba, aby to nebyl obtížný terén. Od dubna do konce října na procházky stejně není čas, protože se trénuje. Vím, že loni byly lesy plné.

A máš houby ráda?
Jako jím je, ale rozhodně je na talíři nevyžaduji.

Co si dáš tedy ráda k jídlu?
Z jídla mám ráda vyloženě sladké a potom zeleninové a ovocné saláty. Určitě preferuji lehkou jihoevropskou kuchyni před těžkou českou.

Praktikuješ nějakou posilující životosprávu před závodem?
Před závodem se samozřejmě snažím nepřejídat, říkám tomu „nezajídat nervy“.

Na vztah k jihu se logicky ptát nebudu, poprosím na závěr nějakou drobnou životní radu, nějaké motto čtenářům od tak silné osobnosti, jakou jsi.
Takže krátce: „Cesta je cíl“ a pak také „Vzdát můžeš kdykoliv!“

A právě ty jsi živoucí důkaz nezdolné vůle a vytrvalosti v cestě k cíli, člověk, který se dovede povznést nad prohru, ale stejně tak dovede bojovat až na doraz. Díky moc za příjemné povídání, Pavlíno, a přeji mnoho úspěchů jak ve sportu, tak v osobním životě, kde máš skvělý tým v Lukášovi a tátovi.