Dobrý zvuk má filmu dodat něco navíc – Petr Čechák

Jde z jednoho zajímavého projektu do druhého a říká se mu mistr zvuku. Dnes vám představuji držitele Českého lva za zvuk k filmu Hořící keř, pana Petra Čecháka.

Jak jste se ke zvuku dostal? Byla to dlouhá cesta?
Původně jsem se ke zvuku dostal přes hudbu, vychodil jsem devět let klavíru na ZUŠ a v šestnácti po návratu ze studia v USA si k tomu přibral kytaru. Potom jsem hrál v několika kapelách a začalo mě bavit hrát si se zvukem. Naopak mě nebavila ekonomie, kterou jsem v tu dobu studoval na vysoké škole. Tak jsem po třetím semestru napsal do školy, že už nepřijdu a ukončuji studium, a přihlásil jsem se na přijímačky na FAMU. První rok jsem skončil na šestém místě a brali 5 studentů, tak jsem strávil rok a půl jako asistent zvuku v Karlínském divadle a připravoval se na další přijímačky za rok. To už mě naštěstí přijali. No a pak jsem začal dělat asistenta zvuku u filmu a postupně se propracoval k pozici mistra zvuku.

Za film Hořící keř jste získal prestižní ocenění – Českého lva. Můžete mi přiblížit svou roli při tvorbě zvuku na tomto snímku?
Českého lva jsme dostali za Hořící keř dva, Marek Hart a já. Zatímco Marek měl na starosti postprodukci, tedy zvukové dokončovací práce, já jsem byl zodpovědný za natočení kontaktního zvuku. V angličtině se tato funkce nazývá „production sound mixer“, tedy „mix placového zvuku“. Zvukař má totiž k dispozici několik mikrofonů, kterými přijímá dialogy. V první řadě je to jeden či více směrových mikrofonů na tyči (tága), se kterými operují mikrofonisti, ale také mikrofony umístěné v dekoraci, například při širokých záběrech. Zároveň se dnes také už téměř v každé situaci používají mikroporty, miniaturní mikrofony, které mají herci schované pod oblečením. Úkolem zvukaře na place je v první řadě zaznamenat co nejčistší dialog, případně další zvuky, které vznikají při herecké akci nebo které se nahrávají zvlášť a do zvukové složky se dodávají až v postprodukci. 

Film Hořící keř se odehrává během roku 1969. Je jasné, že této době bylo nutné přizpůsobit vizuální podobu filmu. Jak to bylo se zvukem?
Úplně stejně. Stejně tak jako obraz musel i zvuk odpovídat konci šedesátých let. Například sanitky a policie měly tenkrát úplně jiný zvuk, stejně tak jako dobové automobily, tramvaje, takže to všechno bylo potřeba nahrát a později použít při míchačce. Zároveň bylo potřeba při natáčení dávat pozor na to, aby se do dialogů nenahrály zvuky současnosti, jako letadla nebo současné sirény apod. To je rozdíl oproti kameře, protože ta vidí „jen“ to, co je v záběru, zatímco mikrofon nahrává 360° okolo sebe. Zároveň je potřeba si uvědomit, že v současnosti jezdí po ulicích mnohonásobně větší množství automobilů, které tvoří, zejména ve městech, zvukovou kulisu, která se potom obtížně odstraňuje v postprodukci. To je ale problém, nebo výzva, všech dobových filmů.

Jak se vám spolupracovalo s režisérkou filmu Agnieszkou Holland?
Velmi dobře. Potkali jsme se ještě před natáčením, abychom se poznali, a řekli jsme si pár věcí k tomu, jak budu zaznamenávat zvuk, ohledně playbacků a podobně. Zároveň mě Agnieszka požádala, abych si víc než jindy všímal čistoty dialogů po jazykové stránce, vzhledem k tomu, že čeština není její mateřský jazyk. Bylo skvělé sledovat ji při práci, neuvěřitelnou profesionalitu a důraz na detaily, kterých si zdánlivě nikdo nevšimne, ale ve finále hrají velkou roli.

Podle čeho se pozná dobrý zvuk u filmu?
Samozřejmostí by měla být 100% kvalita, resp. technická stránka zvukové složky. To znamená srozumitelnost dialogů, která je daná nejen tím, jak čistě herec řekne repliku na place (to v našich podmínkách hlídá zpravidla zvukař), ale i finálním zvukovým mixem. Dále potom dobře natočené ostatní elementy zvukové složky, jako postsynchronní ruchy, zvukové atmosféry, sbory… Především by měl ale dobrý filmový zvuk dodat filmu něco navíc kromě zvukového popisu děje, podporovat příběh a vytvářet emoce. Ze střižny vyjde obrázek s dialogy, všechny ostatní zvuky jsou vytvářeny nebo nasazovány později. Je to hodně podvědomá záležitost, většinou si divák ani neuvědomí, že je zvuk scény vytvořen ne tak, jak to znělo v prostředí, kde se natáčelo, ale tak, jak chceme, aby to znělo.

Společně s příchodem 3D obrazu se v kinech začíná objevovat i zvuk ve formátu 7.1 či Dolby Atmos nebo Auro 3D, vnímáte tyto trendy jako přínos pro kinematografii?
Zajímavá otázka. Trochu bych z toho vynechal formát 7.1, který existuje už dlouho a vlastně jen rozděluje levý a pravý surroundový kanál na další dva v horizontální rovině. Dolby Atmos nebo Auro 3D mají oproti tomu, zjednodušeně řečeno, další „patro“ reproduktorů nad těmi již existujícími, včetně jednoho kanálu přímo nad hlavami diváků pro lepší lokalizaci zvuků v prostoru. Může to být přínos pro určité typy filmů, ale popravdě řečeno je to natolik nová věc, že si nedovolím to příliš soudit nebo vyzdvihovat. Před sto lety přišlo lidem divné, když se ve filmu objevila střihová skladba a všechny scény nebyly velké celky bez pohybu kamery. Takže třeba to bude za deset let absolutní samozřejmost. Mimochodem v této chvíli není v ČR jediné zvukové studio, kde by bylo možné smíchat zvuk v Dolby Atmos nebo Auro 3D.

Je známo, že zahraniční, především hollywoodské produkce, mají na filmy mnohonásobně vyšší rozpočty než u nás. Do jaké míry filmový rozpočet ovlivňuje kvalitu zvuku a práci na něm?
Tak pokud se týká natáčení, je tam rozdíl hlavně v tom, že producent ví, že každý dialog, který se nepovede natočit na place, ho bude stát mnohonásobně víc na postsynchronech. Jednak velké hvězdy nemají zpravidla postsynchrony ve smlouvě, a ani nechci vědět, kolik takový den navíc stojí, za druhé někteří herci postsynchrony prostě nedělají, nebo mohou točit, když by byli potřeba, na druhém konci zeměkoule. Takže nikdo nesmlouvá, jestli bude mít zvukař 4 nebo 8 mikroportů, prostě se zaplatí taková technika, jaká je potřeba. Další věc je to, že kultura štábu je také na jiné úrovni, nikdo si prostě nedovolí mluvit do záběru, bohužel ze svých zkušeností musím říct i to, že na place zahraničního filmu mám mnohem víc pocit, že jde o společné dílo, různé profese si mnohem víc vycházejí vstříc. Pokud se týká postprodukce, rozpočet se projevuje hlavně na čase, který je na zvukové dokončovací práce k dispozici, a na počtu lidí, kteří se na ní podílejí.

Jaký vztah máte k českému dabingu? Díváte se na filmy v originální znění, nebo v českém jazyce?
Na zahraniční filmy a seriály se dívám, pokud je to možné, v původním znění, protože i dobrý dabing vždycky změní výraz a tím osobitý herecký projev. A vzhledem k času, za který se většina (zejména televizních) filmů dnes dabuje, není divu. Samozřejmě chápu dabování dětských filmů.

Zaujal vás v poslední době nějaký film po výjimečně vydařené zvukové stránce?
Gravitace.

Na čem právě pracujete?
Na sérii televizních filmů Nevinné lži.