Dva dny na pirátské lodi Miamiti? Romantika, bezvětří a motor nad ohněm

Splnění klukovských snů, v nichž jako Peter Pan bojujete s piráty nebo naopak hájíte černé barvy s lebkou, není v dnešní době taková dřina. S nabídkou plavby pirátskou obchodní plachetnici Miamiti přišel Vladislav Šoustar z Horních Hořic, o němž jsme psali jako o jednom ze stavitelů velké pirátské lodi La Grace brázdící vody Karibiku a Atlantiku. A nebylo o čem váhat, stačilo najít čas. Ten nadešel právě předposlední srpnový víkend, a tak jsme se účastnili plavby po Orlické přehradě.

Je 16 hodin a z Orlické přehrady vyhlížím pirátskou loď z poloviny 18. století. Od Slap se však blíží lodička, která vypadá z 91 metrů vysoké betonové hráze z roku 1961 jako malý lodní model. Miamiti najíždí k pravému břehu, kde je unikátní tři sta metrů dlouhý výtah pro lodě do tří a půl tun váhy. Loni osazený, nový vozík nabral lodičku i s posádkou a během necelých 20 minut ji převezl přes 70 metrů hráze po 277 metrech kolejové dráhy. Na vrcholu se výtah s loďkou otočil, sjel s ní domů a položil ji do vody jako do bavlnky. Přihlížející turisté si akt fotí, děti nadšeně křičí a tleskají.

Následně se Miamiti snaží najít místo u mola, kde bychom nastoupili na palubu. Marně. Všude je plno, a tak nezbývá, než dojet ještě o kus dál proti proudu – do nedalekého tábořiště Spálenka. Oproti všem avízům je zde voda průzračně čistá, teplá a nesmrdí. Miamiti v doprovodu 30 let staré jachty Meluzína, jejíž vlastníci jsou písečtí Vodní skauti, napluje ke břehu a vyskáčou z ní tři děti, Michal, Vláďa a kapitán Daniel Rosecký z Bežerovic. Ten Miamiti před osmi lety postavil ze smrkového a borovicového dřeva, jako repliku – zmenšeninu pobřežní obchodní lodě.

„Stavěl jsem ji tři roky a použil jsem k tomu zbylé obkladové palubky i zbytky podlah. Celá stavba tak vyšla na 25 000 korun a nejdražší na ní byly laky, tmely a lamináty. I kladky jsem si dělal sám. Stojí běžně nejméně sto korun a kovové by na takové lodi nevypadaly dobře," popisuje majitel, který stojí i za projektem pirátské brigy La Garace. Ta se po ztroskotání u španělského pobřeží vrátila začátkem srpna na širé moře.

Romantika s plachtou

Ze ztroskotání mám obavy i já, a tak si na palubu beru jen fotoaparát a zápisník. První zkušební projížďku v blízkosti hráze trávíme na Meluzíně. Mým průvodcem a kapitánem je sympatický Zdeněk Pešek z Písku, který se řídí Hlavou 22 – kapitán má vždycky pravdu. Na lodích pluje od svých deseti let a i ve svých dvaašedesáti letech vyleze na stěžeň. Když mu dáte čas, jak s úsměvem poznamenává. S nováčky na palubě to nemá lehké, jako skaut má však s námi bezbřehou trpělivost.

Pozor na ráhno a hlavu. Křižujeme vítr, kormidlujeme s policajtem v plachtách, jedeme na horizont, nesmíme do brambor. Nerozumím skoro ničemu a motám se na maličkém prostoru kokpitu jako vítr v bedně. Dostávám první úkol, smotat lano. Jenže holčina Róza, která je jednou z dětí na palubě, to má přinejmenším dvakrát rychleji. Jsem zamotaný v otěžích a očividně překážím.

„Když je v kokpitu více lidí, musí všichni něco dělat. Když nedělají, tak většinou překáží," usmívá se Zdeněk s tím, že máme čas se projíždět do 19 hodin, poté se prý totiž počasí většinou zblázní. Ale to už se kolem nás prožene obrovský parník a malou plachetnici rozhoupe. „Vevnitř parníku se neuslyšíte, motor řve. Tady je to větší romantika. Šplouchání vlnek, nemusíte na sebe křičet, stačí šeptat," komentuje hlučné plavidlo Zdeněk. Chytli jsme dobrý vítr a plujeme osm kilometrů za hodinu, tedy zhruba čtyři uzle. Mezitím, co Miamiti krouží kolem nás a my kolem Miamiti, fotím ji a dostávám do notýsku další poučky: provaz je na vše a správný námořník s ním dokáže „svařit" všechno.

Správný námořník

„Vše musí být na lodi připraveno a vše má své přesné místo. Striktně! Musíš vždy vědět, že saháš proto, co potřebuješ. Nejtěžší je připlouvání a odplouvání z přístaviště. Plavba už je taková sranda," přihazuje Zdeněk. Noc trávíme v tábořišti. Dobří lidé nás hostí, přijíždějí další námořníci, vytahují kytary a hrají se písně táborského rodáka, skladatele Jiřího Traxlera. Spali jsme na přídi lodi, jako když nás do vody hodí.

Ráno na Orlíku je romantické. Stěžeň Miamiti se leskne v ranním slunci. Zdeněk vaří kávu a snídáme na palubě. Všudepřítomné ticho občas naruší kapr nad hladinou, jinak je klid. Motorová doprava odstartuje úderem deváté. Celkově motoráky způsobují plachetnicím komplikace. Jednak narušují klid a vlny od nich bortí jachtám plachty. Podle Zdeňka by měly na Orlíku vládnout buď plachetnice, nebo motorová plavidla.

Motor v ohni

Poprvé se dostávám ke kormidlu. Řídím lodičku a nesmím zbortit plachty, ujet z větru. Skládám také plachtu na ráhno, vysekávám a zasekávám plachty. Cesta z orlické hráze k zámku Orlík trvá kolem tří hodin, nám ji od rána komplikuje vítr, který se točí nebo není vůbec žádný. Stejný problém mají také další plachetnice, které se účastní sobotních závodů. Čekáme na Miamiti, která vjela stejně jako my předtím do místa, kde je téměř bezvětří – nedaleko barrandovské marině, jež je jednou z prvních na Orlické přehradě. Zde přesedáme na cílovou, pirátskou plachetnici.

Miamiti je dlouhá pět metrů, široká dva metry, má šedesát čísel ponor, váhu necelou tunu a stěžeň sahá k nebi do šesti a půl metru. Plachty mají dohromady 26 metrů čtverečných. Místa na lodi je ještě méně než na Meluzíně, i tak se na ní čtyři lidé vyspí.

„Chtěl jsem vyzkoušet plavební vlastnosti lodí z 18. století, a také vyzkoušet, jak takovou loď postavit. S tím v ČR nemá nikdo žádné zkušenosti. Navíc má Miamiti při minimální délce maximální prostor v podpalubí. Čtyři lůžka na pětimetrové moderní lodi nenajdeš," vysvětluje Daniel Rosecký, proč postavil zrovna tento typ lodě.

Výprava po vzoru Jamese Cooka, tedy o vaření

Plachetnice Miamiti většinou brázdí vody zlivského Bezdrevu nebo Týna nad Vltavou. Na takovouto dobrodružnou výpravu se vydala za svých osm let existence poprvé a o zážitky nebyla nouze. „Cestou jsme pár lidí vyjedli, jeden pomocný motor jsme zadřeli a druhý utopili. Sledovali jsme, jak domorodci rozdělávají oheň, a byli dokonce svědky toho, jak nad ním náš motor suší! Je to objevitelská výprava podle vzoru kapitána Jamese Cooka, takže je hodně o vaření," vyprávějí s nadsázkou Daniel Rosecký a Vladislav Šoustar. Ten se v průběhu odpoledne vrhl právě i k vařečce. V improvizované mikrokuchyňce ukuchtil hrachovou polévku z pytlíku. Vařit ji a následně jíst, když lodičku rozkymácí vlny od motoráků, je těžké. Půlku polévky sníte, druhou s přeháněním vybryndáte.

Míříme k hradu Zvíkov, na soutok Vltavy a Otavy. Vítr nám nepřeje a občas je nutné vzít do ruky i padlo. „Motor se zapíná jen v krajních případech. A v těch většinou selže. Jako tomu bylo na Kamýků v plavební komoře. Ale je to spíš tím, že s ním neumíme," smějí se námořníci. Plavba na Miamiti je klidná. Míjíme krásné skály, zámek Orlík a podplouváme Žďákovský most. Často k nám někdo přijíždí, fotí si nás a věta „No ta je krásná" je už obligátní. Když přijde větší vlna, do plachetnice mezi prkny teče. Občas jsme se v tom, jak se říká, plácali, měli jsme však i silné okamžiky! U Žďákovského mostu jsme dokonce předjeli o několik staletí mladší loď A je to. „Poražení" si náš triumf s nadšením natáčeli. Na Zvíkov jsme dorazili v 17.20 hodin s tím, že jsme si nakonec museli pomoci motorem.

Miamiti za čtyři dny doplula z Týna nad Vltavou do Slap a zpět. První větší plavbu zvládla, stejně jako my. Jen mně se svět houpe ještě teď a už chápu, proč se o námořnicích zpívá, že mají houpavý krok. Takže ahój!, jímž se mimochodem nezdraví vodáci, ale lodě.