Freediver Martin Cheníček se na jeden nádech potápí k vrakům lodí i žralokům

Do magických hlubin oceánů a moří se vrhá Martin Cheníček. A to na jeden nádech. Sedmatřicetiletý táborský rodák je sportovcem tělem i duší, naplno se však věnuje freedivingu – nádechovému potápění a jeho trénování po celém světě. Říká, že prošel základní školou, gymnáziem a školou života, kterou studuje dodnes. Vždy ho to táhlo ke sportům v jejich individuálním pojetí – snowboarding, běhání, horské kolo, lezení po skalách a relaxační sporty, kterým je pro něj jóga. Před sedmi lety pak objevil potápění na nádech – freediving. Ten začal všude po světě trénovat.
„Sport mi přinesl rozhled, pokoru, fyzickou zdatnost a sílu vypořádat se s nástrahami všedních dnů, rozhodl jsem se umožnit lidem, kteří o osobní rozvoj stojí, předávat své znalosti a zkušenosti formou učení potápění na nádech. Zde přidáváme hloubku našim životům,“ míní usměvavý Martin Cheníček, který spolu s otcem anesteziologem zkoumá možnosti lidského těla.

---

Martin bude mít tři vyprávění s promítáním v táborské vinotéce U Černého kocoura a zeleného stromu, první bude 4. února od 19.15 hodin a prvním tématem budou vraky v Indonésii. Dále pak zájemce čeká potápění v mexických jeskyních a potápění se žraloky v Africe.  

---

Přiletěl jsi do České republiky, kde je teď zima, z Indonesie a zas zmizíš tuším v Africe. Jak zvládáš veliké změny teplot a věčné cestování?
Změny snáším fyzicky docela dobře, trochu jinak je to s psychikou – někdy se mi opravdu do deštivé zimy Čech nechce, například když se právě člověk dopotápěl v rovníkové Indonésii, kde sluníčko peče. A cestování, to je další kapitola, já naštěstí cestuji rád a již skoro 20 let jsem pořád na cestách, takže v tomto ohledu je má neukotvenost určitě výhodou.

Diváci asi budou znát freediving z filmu Magická hlubina s Jean Renem, můžeš přesto termín objasnit?
Freediving je „potápění bez přístrojů“ kdy k době, strávené pod hladinou, použijete jen svůj nádech a kapacitu vašich plic. Potápíme se do hloubek, plaveme vzdálenosti, protahujeme časy na jeden nádech – disciplín freedivingu je mnoho a každá je pro mě krásná.

Vytknul bys něco tomu filmu z profesního hlediska?
Film dozajista přitáhl pozornost k nádechovému potápění, a proto bych mu snad jen vytknul, že nenatočili druhý díl, čistě z profesního hlediska. (smích) A samozřejmě, je to film, a i když se po faktické stránce blíží realitě, stále je to fikce. Ale reklama freedivingu je to dobrá, děkujeme.


V čem tato disciplína spočívá, jaké jsou její klady – protiklady oproti potápění se s výbavou a co je k ní třeba umět?
Freediving je naprostá svoboda. Nepotřebujete přístroje, nepotřebujete žádnou potápěčskou základnu, žádné drahé vybavení – jen vaše plíce. Nadechnete se a na několik minut se potápíte do hloubek, kam většina přístrojových potápěčů nikdy nezavítá. Nehrozí vám dekompresní nemoc při rychlých výstupech a vaše ponory jsou limitovány jen vaší fyzickou připraveností. Naproti tomu nevýhodou oproti přístrojovému potápění je bezesporu doba strávená pod vodou – my freediveři několik minut, přístrojoví potápěči několik desítek minut. Každý ten druh potápění je ale společný v objevování krás „jiné planety.“ To máme společné, to nás spojuje. A abych odpověděl na otázku, co je k freedivingu třeba umět? Chtělo by to umět plavat. Jinak vás vše naučíme.(úsměv)


Koukal jsem, že někdy využíváte klasických ploutví, jindy jen jedné ploutve. Je v tom nějaký výrazný rozdíl?
Ony i ty „klasické ploutve“ jsou trochu odlišné od těch, co máte asi doma - především svou délkou, díky níž máme možnost přenést více síly a vyvinout vyšší rychlost. A monoploutev je náčiní, které nám umožní nejrychlejší pohyb pod vodou, a při zvládnutí dobré techniky, i nejvyšší efektivitu. O ní je to víc, než o rychlosti. Ve freedivingu jde především o to, ušetřit co nejvíce kyslíku, prostě umět co nejvíce šetřit. Je to vždy rovnováha mezi rychlostí a spalováním kyslíku.

Je potřeba ještě nějaké jiné vybavení?
Určitě. Potřebujete potápěčskou masku, protože bez ní by jste toho moc neviděli, a pak neopren a zátěžový opasek. A proč neopren? Ve freedivingu se snažíme o uklidnění před ponorem, aby bylo spalování kyslíku opravdu co nejmenší, tudíž se při rozdýchávání na ponor moc nehýbeme, a často nám bývá zima i v rovníkových mořích. Však si zkuste doma napustit vodu do vany okolo 26° C, a lehněte si do ní na dvě hodiny. Za chvilku uvidíte to vlnobití z vaší třesavky.

Do jaké hloubky je možné se potopit ?
To ještě nevíme. Rekordy se neustále posunují, současný světový rekord s monoploutví je 128 metrů. V kategorii No limits (bez limitů) je to 214 metrů. Ale to je závodění a posouvání rekordů. Běžný člověk po dvou dnech kurzu se dokáže bezpečně potopit 20 metrů hloubky. Opravdu. Není to nic zázračného, máme tyto schopnosti v sobě všichni, jsou součástí našeho genetického kódu, a na nás je jen ho v sobě probudit.

Musí se vyrovnávat tlak ve středním uchu?
Tak jsi se dostal k největšímu úskalí potápění na nádech – vyrovnávání tlaku ve středouší. Bez upravení vzrůstajícího podtlaku ve středoušní dutině, by došlo již po několika metrech k protržení ušního bubínku. Proto freediver musí pravidelně „foukat do uší“ tedy přes stisknutý nos tento vzduch do uší jakoby „fouknout, dodat“. Protože naše sestupové rychlosti jsou okolo metru za sekundu, musí být tento manévr zvládnutý naprosto lehce, precizně a dostatečně včas. Nemožnost vyrovnávat tlak ve středouší je nejčastější příčinou ukončení ponoru a návratu na hladinu. Způsobů jak toto učinit, je ale hned několik.

Co tě vlastně přivedlo k freedivingu?
Byla to relaxace po jiné závodní činnosti. Chtěl jsem si odpočinout, cachtat se, a u toho mě napadlo, proč se nepotopit. A ejhle, ono to šlo! Pak přišla chuť zjistit, kam to půjde, a hlad po informacích jak, proč, a najednou tu byl freediving. I když jsem zpočátku sliboval, že se potápět nebudu, tak mě to přemohlo a já opět ukrojil část svého volného času a začal s potápěním na nádech docela intenzivně.

Začal jsi dokonce trénovat. Můžeš ve stručnosti popsat jeden trénink, jak probíhá?
To bych zcela nemohl, je toho moc. Tréninky na suchu obsahují chození, běhání vzdáleností, dřepy, ale pozor, vše v zádržích dechu. V bazéně to pak znamená plavání kilometrů nad vodou, kilometrů pod vodou, všechny styly, delfín, ploutve, prsový styl. V hloubkách se trénují rychlé sestupy, různé styly, ponory ve výdechu a podobně. Je toho opravdu moc, na to by nám nestačil ani zbytek novin.

Prozradil jsi, že jako instruktor dbáš na fyziologii, cvičíš jógu, dbáš na stravu, ale konzultuješ věci také s tatínkem Jaromírem, doktorem - anesteziologem. Můžeš k tomu říct více?
Musel jsem do toho dorůst. Moje stravování bývalo šílené a než jsem si prošel celou tou cestou, trvalo to. Ale změnil jsem mnohé a najednou – vzrostla výkonnost tak obrovsky, že jsem se vrhl do výzkumu a tátu zahlcoval stále novými otázkami, ležel jsem v knihách, odebíral publikace z oblastí alternativní i intenzivní medicíny a všechno testoval sám na sobě. Zjistili jsme mnoho o fungování lidského těla v hypoxických stavech a nezřídka se i společně neshodli – přeci jen, říci panu doktorovi, že nepotřebuješ dýchat sedm minut a mít stále saturaci kyslíku okolo 75 procent, bylo natolik v rozporu s tím, co učí moderní medicína, že to muselo vyvolat bouřlivou debatu. Stejně tak tepová frekvence při hlubokých ponorech dosahuje hodnot kolem pouhých deseti tepů za minutu. Táta mi hodně pomohl a stále pomáhá i s dalšími studenty, jimž nabízíme kompletní vyšetření, rozbory krve a poradenství v oblastech fyziologie, kurzech práce s dechem, výživou...

Nechtěli z tebe rodiče mít také doktora? Nebo jak vlastně podle tebe vnímají to, že jsi neustále pryč, občas se potápíš na nebezpečná místa...
Co je měřítkem úspěchu člověka? Podle mě to, jak spokojený je jeho každý den, každý okamžik. A na mně rodiče vidí, že jsem dosáhl klidu a že žiji své sny. Jestli litují, že nesedím v nemocnici a nebojuji s větrnými mlýny systému českého zdravotnictví, nevím. Pochybuji. Děláme vlastně s rodiči to samé – oni na poli zdravotnictví pomáhají lidem s problémy těla, já formou učení freedivingu přidávám hloubku životům lidí po stránce mysli. Pomáháme. To že jsem neustále pryč, je jen daň za to, co odevzdávám. Přijímám, dávám. Vše je v rovnováze…

Proč se víc věnuješ trenérství, nelákalo tě třeba závodit?
Závodil jsem v životě v pěti sportech. Když jsem začínal s freedivingem, slíbil jsem si, že ve freedivingu nikdy závodit nebudu. Výkony na to jsou, ale nechci. To je pro mě stejné, jako by jsme závodili ve cvičení jógy. Pro mě je freediving více o poznávání, než o poměřování. Raději budu svoje vědomosti a entuziasmus předávat dál. To mě láká.

Přesto, máš nějaké své rekordy v potápění, kolikrát už jsi se potopil, zhruba? Pochlub se.
Kolik mám ponorů? To se asi nedá spočítat. Za poslední dva roky přes 10 000 o průměrné délce dvě minuty. V tom nejsou započítány tréninky, ani předchozích pět let. A rekordy ? Možná si vážím svého nejdelšího ponoru v pohybu, což bylo v hloubce sice jen 40 metrů, ale po dobu pěti minut a 17 sekund. To překvapilo i mě samotného. Mám i nějaké hluboké ponory, a i pěkné vzdálenosti v bazéně, ale není to pro mě důležité. Hlavní je být pod vodou co nejdéle, jedno v jaké hloubce – to je pojetí freedivingu, jak ho vidím já, a proto trénuji.

Kde všude se dá freediving dělat, je možný i v Čechách, co je tu třeba vidět pod hladinou?
Určitě. Mnoho lidí se tu potápí do zatopených lomů, kde je krásná viditelnost, například lom v Horní Cerekvi – je tam přes 20 metrů hloubka a spoustu parádních věcí – například i veliký dřevěný žralok, nainstalovaný místním potápěčským klubem. A mnoho dalších lomů. Potápět se dá ale i na Slapech.

Jezdíš všude po světě, kde všude už jsi se potápěl a jaká lokalita tě zaujala nejvíce?
To opravdu nemohu říci. Já prostě miluji pohyb pod vodou. Mám rád hloubky, kdy modrá je tmavá a hladinu nevidíš, ale paradoxně mě baví i bazénové tréninky – ten pohyb je prostě magický. Ale pokud bych měl vybrat opravdu pár tak – Manta Point na Nusa Penidě a potápění s Mantami. Tam jsem byl asi desetkrát a nikdy to neomrzí. A také – mexické jeskynní systémy. Dokážete si představit 100 metrů viditelnost pod vodou? V jeskyních běžný jev.

Mnoho lidí by se v hloubce bálo například žraloků. Jak to s nimi máš ty?
Oni se taky bojí. Jde o to, kdo je vyděšený víc. Ale popravdě, když víš, jak se chovat, tak žraloci jsou kamarádi, ne nepřátelé. Jsou druhy žraloků, stejně jako druhy psů, ke kterým bych do oceánu nevlezl. Ale jinak to jsou nádherná stvoření, silní, drsní, a velký herci. Já jsem se již na ploutvi žraloka povozil a není moc větších zážitků. Je tu zdravý respekt, ale ne strach. Ten oni vycítí, zrychlená srdeční činnost tě prozradí.

Kam se chystáš, nebo kde by tě lákalo se ještě potápět?
Potřebuji se potápět s velrybami. Touhle cestou bych chtěl jít, a i proto se vracím na podzim do Mexika na interakci se zvířaty. To je také velký rozdíl oproti přístrojovému potápění. Jako freediver jsi jeden z „nich“ a neděsíš je bublinami, jsou zvědaví, připlavou, jsou s tebou a ty s nimi. Takže chci kamkoliv za velkými zvířaty.

Máš nějaké vzory v tomto sportu?
Nemám. Sleduji freediverskou špičku, protože mě zajímají jejich výkony, ale dosahovat a poměřovat se s nimi nechci. Jdu si svou cestou, která je více vnitřní. Neřeším čísla, hodnoty. Mám vzory především v morálních zásadách, a je jedno odkud ti lidé jsou. Takže sportovní vzory nemám.

Kromě freedivingu a jógy, děláš v současnosti ještě další sporty?
Jezdím na kole, lezu skály, běhám desítky kilometrů, plavu, hodiny denně cvičím kalisteniku (pozn. red. posilování pomocí vlastní tělesné hmotnosti), v zimě snowboarding a mnoho dalších věcí. Fyzička tím získaná se pak projevuje ve freedivingu hlubšími ponory, delšími časy, větší zábavou.

Také vím, že jsi zakladatelem a majitelem nejstaršího skateshopu v jižních Čechách. Máš vůbec na tento sport ještě čas? Zajezdil by sis?
Vůbec. Nemám na to kapacitu – chci být více v přírodě, a to mi bohužel skateboarding a jeho betonové hřiště neumožňuje. To raději sněžnice, snowboard, a kopce jsou moje.

Jako zcestovalý muž můžeš porovnat zásadní pocity, nálady, povahové rysy lidí i byznysové stránky zemí. Je něco, co tě fakt někde dostalo?
Letos mně pár věcí skutečně dostalo. Například obezita lidí v Mexiku. Jestli je toto trend, kam se řítíme, tak tedy potěš pánbůh. Kdy už lidé pochopí, že kouření již není zabijákem číslo jedna. Je to nedostatek pohybu. Trendy současné společnosti jsou nastavené k gastronomickému obžerství, zaslepenost a neúcta k vlastnímu tělu je na nás kolem stále více patrná. Mexiko bylo v tomto neuvěřitelně depresivní. A povaha lidí v různých zemích? Všude, a to není klišé, najdeš lidi dobré a zlé, lesk i bídu byznysu, a nerozum. Když se dívám kolem sebe, snažím si hodně pamatovat, a díky tomu se zlepšovat sám v sobě. Takže nasávám informace, ale nepouštím si je moc k duši.

Byl jsi vždy proti, nevím jak to přesně nazvat, povrchnímu, zbytečnému byznysu. Jsi v tomhle stále takový “punkáč”, přes tvou klidnou povahu, co tě dokáže vytočit?
Nikoliv. Lidská rasa je konzumní a my konzumujeme – díky za to, že můžeme. Zkusil jsem si žít za 50 korun na den, jen tak ze sportu, po dobu čtrnácti dní. Nebo jsem žil devět měsíců v autě. A jestli mě to něčemu naučilo, tak vážit si výdobytků společnosti, neplýtvat, nezanechávat moc velkou stopu na zemi. Ale stále být realistou dneška, nesnícím o návratu k lukům a šípům. A co mě dokáže vytočit? Lidská hloupost. Neexistuje nic takového jako obyčejný okamžik. Proč se hádáme? Proč si ubližujeme? Ty sekundy nám již nikdo nevrátí, volný čas se již nedá koupit zpět, tak ho žijme naplno. Rozčílit mě proto dokážou nesmyslné hádky. Konfliktům se snažím úspěšně vyhýbat, a když přijdou, zkouším se vcítit. Vcítění plodí pochopení.

Někteří lidé tvé povolání mohou vnímat jako takovou zábavu, mohou si říkat, proč se ve svém věku neusadíš a tak podobně. Tuším však, že to asi nebude tak lehké...
Učení freedivingu je dřina. Každodenní tréninky, logistika výletů, objednávání letenek, zálohy, publikace, výzkum, telefonáty, pojištění, ztracená zavazadla, utopené čluny, každodenní dvanáctihodinové přednášky, učebny, a pak konečně ten oceán. Potopení se se studenty, je pak většinou spíše za odměnu. A usadit se? To má něco společného s věkem? Já si již dávno vybral život na cestách, a takhle, poslouchajíc vlastní kroky, chci tenhle život žít. Takže co to znamená usadit se? Být usedlý ? Nevidím jediný důvod. Chci život v pohybu – v hlavě i těle. Mám i rodinu a nejsme usedlí. Jen velice odlišuji mojí mediální část od soukromé.

Padlo tu mnoho zajímavých myšlenek, takže rekapitulace na závěr, jaká je tvá filosofie, co bys rád předal, sdělil?
I AM – I CAN (pozn.redakce Jsem, tedy můžu). Můžeme všechno. Můžeme být čímkoliv. Můžeme létat ve snech a sny uskutečňovat. Tvoříme si vlastní realitu, tím jak se chováme, jak působíme na lidi okolo nás. Snažme se být dobrými lidmi, protože tak je to správné. A snad bych dodal mojí osobní mantru „Nikdy není pozdě mít šťastné dětství.“

Foto: Richard Jaroňek, Marcel Konečný, Jindřich Soukal, David Anderle, Michal Tessik, Martin Cheníček, archiv pimyourlife.cz