Herečka Kateřina Jandáčková: Líbací scénu z Poupat naštěstí vystřihli

Potleskáním na tváře končí reklama na čokoládu Studentská pečeť a začíná filmová kariéra tehdy šestnáctileté Kateřiny Jandáčkové z Tábora. Podle ní ji reklamní spot neproslavil, nicméně v současné době můžete Katku coby Magdu vidět ve filmu Zdeňka Jiráského Poupata a zanedlouho ve Čtyřech sluncích Bohdana Slámy. Oba režiséři se pustili do točení rodinného drama. Rozdíly však mezi nimi táborská herečka Kasha, jak ji přátelé říkají, vidí. To už ale za sebou nechávám dveře panelového bytu. Kasha pokuckává, má toho času angínu, a jde hrát svou oblíbenou počítačovou hru Mafia. Na ní teď studentka pražské herecké konzervatoře a DAMU (obor režie alternativního a loutkového divadla) ulítává.

Skrze filmy vcházíš pomalu do podvědomí, začneme tedy obligátně. Jak ses k herectví dostala?
Bylo to kvůli lásce k Johnny Deppovi, kterého jsem viděla na titulní stránce nějakého časopisu. V tu chvíli jsem se rozhodla , že chci být herečkou. Mamka pak obvolávala soubory, kde jí většinou řekli, že mají plno. Až na ochotníky z táborského Divadla Oskara Nedbala. Ti mě pozvali, že se na mě podívají a už jsem u nich zůstala. Postupně jsem zjišťovala, že nechci do hollywoodu, že chci být tady a že se mi zde líbí. Takže jsem šla zkusit konzervatoř. Tam jsem se náhodou, i když doufám, že to náhoda nebyla, dostala. Baví mě to, ale chtěla jsem ještě něco jiného, a tak jsem šla na DAMU.

Kolik ti bylo let, když jsi se „zakoukala“ do tohoto herce?
Dvanáct. Líbil se mi prvotně vzhledem, jeho obličej byl přes celý časopis. Z filmů jsem ho vůbec neznala. Ve třinácti se to zase vše změnilo. Už to nebylo o Deppovi, spíš bylo o chtění něco dokázat a něco sdělovat. Asi jsem hodně rychle dospěla.

Vzpomeneš si, čím si chtěla být před tím?
Určitě, dokonce na dvě věci. Chtěla jsem být komisařkou se psem. Vyšetřovat vraždy a tak. Potom jsem chtěla být právničkou!

Děti si v dětství na něco hrají. Holky většinou na princezny, zdravotní sestřičky, hospodyňky. Na co sis hrála ty?
Se ségrou jsme si hrály na normální život, na dospělé. Měly jsme manžely a byly bohaté. Nebyly to princezny.

Komisařka, právnička. To v tobě přetrvává dodnes?
Ne. Ani jedno, byla jsem zmanipulovaná ségrou. V rodině jsem žádný takový vzorec neměla, ale možná trochu v těch filmech.

A lákala by tě role princezny, nebo hrála jsi ji? Myslím, že snem hodně hereček je si tuto postavu alespoň zkusit.
Když jsem byla malá, hrála jsem princezny a Sněhurky. Ale já chtěla hrát zlé, ošklivé čarodějnice. Ty však schramstla má starší ségra, které měla první slovo. Zbyly tak na mě hodné a blbé princezny. Ve filmu jsem ji ještě nehrála. Už to jsou tři roky a žádná nabídka na princeznu nepřišla. I přesto, že jsem ji hrát nechtěla, začalo mě to teď štvát. Lidi mi ale říkají, že na to stejně nemám obličej, je spíš záporňácký. Navíc jsem měla a mám kratší vlasy špatné barvy a u filmu se, nevím proč, nedávají moc paruky. Nabídku jsem tedy zatím nedostala, tak třeba někdy…

Máš nějakou vysněnou roli či postavu, kterou by sis chtěla zahrát?
Tu mám jen u divadla. Byla by jí Nora od Ibsena. U filmu mám spíše představu. Chtěla bych nějakou velkou, propracovanou s velkým množstvím změn. Aby nebyla přímočará, byla zajímavá a já s ní mohla pracovat.

Počítala jsi už někdy, kolik jsi dostala od agentur nabídek – pozvánek na konkurz?
V prváku to byly asi dvě, ve druháku padesát, ve třeťáku tři a teď ve čtvrťáku jsem tam volala já, aby mi něco dohodili! No to je vlastně už od začátku tohoto roku, úplně se o mě přestaly zajímat. Měla jsem jeden silný rok, ale je toho málo. Člověk se musí furt připomínat. Většinou se stane, že si režisér vybírá na základě doporučení.

Přesto, že ses letos musela připomínat, hraješ nakonec ve dvou filmech – Poupata a Čtyři slunce.
To zrovna nebylo přes agentury. Tady si nás režiséři vybrali. Bohdan Sláma například přišel k nám do školy. Jsou to silné filmy, ale já tam hraju jen malé role. Nemám na tom příliš velké zásluhy, ale jsem ráda, že jsem na nich mohla pracovat, že jsem s tím mohla pomoci.

Jaké jsi měla první pocity, když si tě Sláma vybral do filmu?
Je to hrozná ostuda, ale já jsem ho vůbec neznala. Až pak, když mi lidi říkali, že to je ten co natočil Divoké včely, chytila jsem se za hlavu. Jsem totiž hrozně hloupá na jména. Někdo povídá: „Vybral si tě Sláma do filmu!“ a já na to: „No to zas bude něco!“ Když jsem pak zjistila, o koho jde, byla jsem moc ráda.

A jak se ti v těch filmech hrálo?
Třeba v Poupatech moc dobře. Zkoušeli jsme na Kavčích horách dva měsíce předem, takže pak už to jen lítalo. Bylo to fajn, jen bych si přála, aby se mnou někdo ještě víc pracoval. V obou filmech jim ode mne stačilo málo, což bylo dané tím, že ty role nebyly příliš významné. S oběma režiséry se mi líbilo a měla jsem štěstí i na super partu. Bydleli jsme na hotelu a tím jsme se i více znali.

Oba filmy se dá říci spadají pod hlavičku žánru sociální či rodinného drama. Vnímáš mezi nimi nějaké zásadní rozdíly?
Ani jeden z režisérů nemá rád, když se ty filmy srovnávají, což se teď samozřejmě v tisku děje. Píše se „Jiráský jde ve stopách Slámy“, „Sláma očekává nového nástupce“ a podobně. Ale filmy jsou jiné už tím stylem natáčení. Jen kvůli tomu, že se týkají podobného téma, nemusí nutně znamenat, že jsou to podobné filmy. Myslím, že nikdo nejde v něčích stopách. Zásadní rozdíl vidím v pojetí, kdy Bohdan Sláma se problémům snaží dávat naději. Zdeněk Jiráský je ukazuje takové jaké fakt jsou. Z hereckého hlediska mojí role jsem ale moc rozdíly nedělala, protože jsem ani necítila, že bych měla. V tom jsou si asi režiséři podobní, chtějí od herců civilnost, přirozenost. Jediný rozdíl v herectví pro mě byl v tom, že Sláma používá známé herce a já jsem se trochu styděla a měla z nich respekt. Jiráský jezdil po divadlech a vybíral spíše méně známé lidi, i když párkrát se těm známým vyhnout nedalo, například s Javorským a Veselým. Ti tam padli.

Jejich příběhy jsou poměrně silné a myslím, že během natáčecího dne musíš tou atmosférou malinko nasáknout. Co v tobě snímky zanechaly po pracovní stránce?
Hodně jsem si jimi inspirovala co se týče práce. Chtěla bych jít jednou svojí cestou, ale tato se mi líbí a myslím, že je správná. Příběhy ve mně nechaly dost, protože oba snímky jsou drsné a oba jsou pravda. Líbí se mi, že oba problém ukazují jak je, i když Bohdan Sláma ho mírně zlehčuje. Jak Poupata, tak Čtyři slunce se nesnaží divákovi nabulíkovat, že žijeme v nějakém super človíčkovském městečku, kde se všichni mohou podvádět, nikoho to nebolí a že jsou všichni šťastní, když se něco špatného stane. Nelžou divákům a přitom nejsou okázalé ve smyslu „teď zažijete to nejhorší, co můžete. Chceme, aby vás to nudilo a domu přišli zdeptaní“. Nepodbízejí se a jsou přirozené v celém procesu. Tak bych to ráda jednou dělala. A myslím, že to není specifikum pouze drama, dá se to udělat i u komedie. I když nebude třeskutá. Bohužel, mám pocit, že tyto filmy v kinech nenavštíví moc lidí. Ty touží asi po něčem jiném….

Po čem myslíš?
Právě že po tom si něco nechávat nabulíkovat. Radši si jdou odpočinout a chtějí věřit tomu, že svět je krásný a bezstarostný. I když je chápu, je to škoda. Lepší by bylo, kdyby si řekli „je to takhle, pojďme s tím něco dělat“. Ale na Slámu asi přijdou, je už slavný. U Zdeňka Jiráského to bude třeba až při druhým a třetím filmu. To je určitá výhoda slávy, takové té normální, kdy se na tebe nevrhají lidé na ulici, ale dává prostor se realizovat. To se mi líbí.

Vrátím se ještě před tuto otázku. S jakými pocity jsi chodila domu po natáčení?
Přišla jsem na hotel, sedla si, čuměla do zdi a říkala jsem si: „sakra, tohle mohlo být lepší. To jsem zase po…“ Byla jsem ze sebe zklamaná, ale to má člověk asi vždy, že si říká „teď bych to udělal lépe“. Že bych kvůli těm příběhům měla deprese, to ne.

Co znamená sociální tématika konkrétně pro tebe?
Setkáváme se s ní denně. Každý k ní má blízko, jen si to málokdo uvědomuje. Od té doby, co jsem v tomhle odvětví umění, víc si toho všímám. Koukám kolem sebe a říkám si, tohle by se mohlo hodit do nějakého scénáře. V poslední době to na mě víc doléhá a dotýká. Sociální téma ale ne vždy musí znamenat smutné věci, i když to tak ve většině případů bohužel je. Co se týče filmů, je to nejlepší možnost, jak pravdy a problémy ukázat.

A v osobním životě?
Snažím se hodně pomáhat přátelům z takových situací, které se objevují v těchto filmech. Ať už to jsou drobné závislosti či nešťastné lásky. A zrovna jsem ve věku, kdy se těchto věcí děje nejvíc. Prožíváme je.

Ve Čtyřech sluncích hrají herecké osobnosti jako Karel Roden či Anna Geislerová, potkala jsi se s nimi na place?
Potkala. S panem Rodenem jsem hrála v jedné scéně. Pozdravili jsme se, usmáli se na sebe a tím to končilo. S Geislerovou jsem si podala ruku a gratulovala mi, když jsem se v době natáčení dostala na DAMU. Párkrát jsme si popovídali, ale že bych s nimi měla nějaký vztah, to ne.

Měla jsi trému, když jsi byla s Rodenem na scéně?
No já jsem s ním vlastně tak úplně nehrála. Byla jsem s ním sice v obraze, ale musela jsem dělat, že tam není! Ráda bych to ale někdy zkusila.

A jak prožíváš třeba to, že hraješ a tito herci na tebe koukají?
To je docela v pohodě. V tomto směru trému nemám. Na divadle ano, to zažívám trému i u zkoušení! Ale u filmu víc funguje ta stěna. Co je za kamerou, nevidím a nevnímám. A kamery se taky nebojím. U filmu se víc stydím, až když se potom vidím.

Co líbací scény?
To ano, bylo to v Poupatech a měla jsem ji. Naštěstí se ta scéna vystřihla.

A svlékání?
To je téma poslední doby. Spolužačkám takové nabídky chodí. Chceme vás do seriálu, ale musíte se svléknout. Já v tom mám jasno. Absolutně ne! Je mi líto těch lidí, kteří mi tu roli nedají na základě tohoto mého postoje. To se jím můžu vysmát já. Myslím si, že tyto scény nejsou ve filmu vůbec nutné. Je to povětšinou lákadlo na diváky, nutno dodat, že v Poupatech to tak není. Myslím, že to i tu holku trochu shazuje. Na druhou stranu, dokážu si představit, že se objeví dobrý režisér s dobrým scénářem a tato role tam bude natolik důležitá, že to udělám. Ta možnost je ale málo pravděpodobná. Všude zatím říkám ne, i když je mi to občas líto. Jednou se mi dokonce stalo, že to režisér akceptoval a najednou to bez toho šlo.

HOLYWOOD UŽ MĚ PUSTIL

V čem u sebe vidíš své klady a naopak zápory?
Jsem pracovitá, dělám na sobě i po škole a je to snad i vidět. Snažím se a neusínám na vavřínech. Mohla bych si říct „natočila jsem tři filmy. Wow!“ Ale to je úplné nic oproti tomu, co to může být. Jenže tu jsou ty zápory. Nejsem trpělivá a mám často sklony se vzdávat. Vždy to nakonec překousnu a bojuji, ale těch chvil, kdy se v tom plácám, je stále hodně. Hodně o sobě pochybuji, i když mi lidi tvrdí, že nemám důvod. Ale já ho vidím. Není příjemné se na sebe dívat na plátně a vidím, že to není tak dobré, jak by mohlo. S tím to souvisí a já doufám, že mě to nikdy neskolí.

Spousta lidí nemá rádo svůj hlas ze záznamu, natož se k tomu vidět. Jak proti tomu ty bojuješ?
Já se snažím se na ten film dívat stále dokola, dokud si na sebe nezvyknu. Jinak se proti tomu bojovat asi nedá. Člověk si přivykne, ale že bych se na plátně měla ráda, to ne.

Když máš svou slabší chvilku a říkáš si, že je to konec a pochybuješ o sobě, co ti ji pomáhá překonat?
Podívám se na dobrý film, nebo jdu do divadla na něco kvalitního. To mě vždy nabije. Dá mi to energii do práce a touhu po tom být také tak dobrá. Něco takového dokázat…

Takže skrze vzory?
Nejsou to lidé, spíš celky, díla. Nemám herecké vzory, opravdu. To se mi neděje. Když už někdo, tak režiséři, kteří umí pomoci, aby tvá role byla skvělá.

Spoléháš tedy na režiséry, věříš jim?
Věřím, protože chci, aby jednou herci věřili mně. Režiséry si právě vybírám, nedá se věřit každému. Mezi jednu z těch kladných vlastností bych přidala i to, že mám na to docela čuch. Zatím jsem se naštěstí nezapletla do nějakého braku. Někdy právě i ty konkurzy odmítám.

Jaký druh konkurzů či lidí to například je? Do čeho bys nešla?
Právě takové ty lidi, kteří mermomocí ve filmu hned všechny svlékají, anebo dělají takové ty hloupé komedie. Toho nemám potřebu se účastnit.

Dostáváš takové nabídky?
To jsem asi trochu přehnala, nejde o nabídky. Spíš je to tak, že agentury, v nichž jsem zapsaná, mě s tímto občas kontaktují. Že by mi volal třeba režisér s něčím takovým, tak to ještě není.

Sice jsi říkala, že herecké vzory nemáš, ale nějaké oblíbené herce určitě máš, ne?
Já je mám ráda vždy v určitých filmech. Například Natalia Portman se mi líbila v jednom a v druhém už ne. Není to o člověku, ale o filmu a postavách v nich. Třeba se mi líbí, jak to ti herci dělají. Právě proto si myslím, že je to hodně o těch režisérech. Jak je vedou a podobně.

Dobře, tak tedy režiséři.
Tak třeba Zdeněk Jiráský, který teď natočil Poupata. Do té chvíle byl pro mě neznámým člověkem a hodně mě překvapil. Udělal hrozně velkou práci a myslím, že takto by se to mělo dělat. Upřímně věřím, že jeho další film bude ještě lepší. Zatím těch zkušeností příliš nemám, ale s dalším skvělým režisérem, s nímž se mi dobře pracovalo, byl Bohdan Sláma. I ty jeho filmy se mi většinou líbí. Z českých a zahraničních by to byl Forman. Následně režiséři takových těch undergroundových filmů, jež mám ráda. Rumunské, norské, britské snímky, sociální dramata. Na hollywood moc nejsem. Přitom je to paradox, když jsem ten sen u něj začala. Nějak se mi zošklivil. O tu slávu fakt nestojím. Chci, aby o mně lidi věděli. Ráda budu, když o mě někdo řekne, že jsem dobrá, ale nemám potřebu se objevovat v bulvárních článcích.

Co je pro tebe víc - divadlo nebo film?
Už jsem nad tím přemýšlela a je možné, že se to do roka změní. Momentálně je to pro mě tak, že herectví - film a režie – divadlo. Asi se to řídí tím, co nyní dělám. V divadle skoro nehraju a film nerežíruju. I když bych jednou ráda. Na to teď ale nemyslím. Když jsem viděla, jak se na tom pracuje, je to těžké. Vůbec tomu nerozumím a nedovedu si představit, že bych to bez vystudování mohla dělat. Třeba za pár let, až to okoukám.

Působíš stále v táborském ochotnickém Divadelním souboru. Režírovala jsi tam už něco, nebo máš v plánu?
U ochotníků jsem spolurežírovala Erbenovu Kytici, více ji dělal Karel Nezveda. Byla jsem spíš asistentkou režie. Mám v plánu režírovat hlavně na konzervatoři, u ochotníků mi to zatím nikdo nenabídl a stejně bych to teď asi nestíhala. Třeba příští rok, až mi odpadne studium konzervatoře. Také je fakt, že u ochotníků už není moc lidí, dvě skupiny mladých lidí odešly. Ty, kteří tu zůstali, nemají čas. Malinko se to rozpadá, ale ono se to snad vrátí.

Jistě si vzpomeneš na své první natáčení. To bylo na čokoládu Studentská pečeť, hádám.
Ano, bylo mi šestnáct, dostala jsem se tam přes kompars a nakonec mě tam vystříhali jako jednu z rolí. Bylo to veliké, protože na to byly peníze. Dvacet sekund se natáčelo snad 24 hodin. Pak už taková nabídka nikdy nepřišla.

Lze říct, že tě tato reklama alespoň částečně proslavila?
Nemyslím si. Možná jen u kamarádů, že mě poznávali, ale u režisérů ne. Je pravda, že si herce doporučují. Na ulici mě zatím nikdo taky neoslovil. Mám před sebou hodně práce a třeba po těchto filmech nějaká nabídka přijde. Když ne, tak mám alespoň na čem dělat.

Když už ne tato reklama bylo něco či někdo, kdo ti pomohl jít nahoru?
Hodně lidí mi pořád pomáhá.Rodiče, babička s dědou, přítel, kamarádi mě velice podporují. Začalo to u Jirky Suchého z Tábora, který mě vyprovokoval. Takže kdybych měla být prvoplánově někomu za něco vděčná, tak asi jemu. Bylo to něco někomu dokázat. A hlavně sobě. Že to prostě jde se dostat od ochotníků někam dál.

Od klasické režie a herectví je tvůj obor režie alternativního a loutkového divadla poměrně vzdálená…
Já jsem chtěla, aby to bylo něco jiného. Činohra mě baví hrát, ale ne režírovat. Přijde mi příliš svazující. Ani netoužím po těch loutkách, ač se to může změnit, protože je mám ráda. Radši bych však alternu, experiment. Zajímá mě divadlo v netradičních prostorech, jiný styl práce a možnosti bez mantinelů. Znám hodně alternativních režisérů, kteří mi dali inspiraci.

Dnes jsou pojmy jako experimentální, alternativní či konceptuální velice populární. Mnohdy se však z nich vytrácí hloubka i umění.
Většina lidí, kteří něco takového dělá, se za umělce nepovažuje. Divadlo nemusí být nutně umění, musí sdělovat a je na divákovi, zda to na umění u sebe povýší. Já se o umění nesnažím, ale když to jednou tak nazve, budu ráda.

Nedá mi to nezeptat se i na loutky…
Loutkové divadlo se dnes dělá veskrze pro děti. Nebo turisty. Jako takové je jinak již skoro mrtvé, nicméně se stále dělá! Existují i nyní skvělá loutkoherecká divadla. Jde jen o to, jak to dělají. Loutka nemusí být nějaká jasná postavička, může to být i kus zmuchlaného papíru. Já osobně bych se ráda zúčastnila něčeho experimentálního s recesí. Vadí mi, když přijedou turisté do Prahy, uličky jim nabízí děsné loutkové divadlo, Dona Giovanniho, muzikály, Laternu Magiku, TaFantastiku. Fajn, herci ať se tak živí, ale ať z toho nikdo nedělá vzor české kultury. To je ostuda. U filmu v bleděmodrém. Hranaři, Bastardi, Ženy v pokušení. Proboha, na to dal někdo peníze? Lidé by se měli probrat. Smutné je, že je to o nabídce a poptávce.

Co máš za nejbližší plány?
Chystám se udělat maturitu na konzervatoři a současně dodělat první ročník DAMU. To mi asi vezme nejvíce času a energie. Zároveň chci propagovat ty dva filmy. Dokonce jsme s kamarádem udělali plakáty za své! Doufám, že po skončení konzervatoře pak přijdou nějaké nabídky.

VIDEO:
reklama na čokoládu:
http://www.youtube.com/watch?v=LZZkLPRbPiI

trailer k Poupatům:
http://www.youtube.com/watch?v=nGImnJNZUmY

(Foto 2 z filmu Poupata)

Více o akcích najdete také na facebooku jihočeského kulturního serveru Kulturne.com. Staňte se přáteli a mějte přehled o tom, co se děje v kultuře nejen na jihu Čech.