Jaroslav Chobot: Líbí se mi graffiti a nesnáším Táborská setkání.

Vítězem letošního výtvarného trienále, jehož díla do konce srpna zdobí prostory věže táborského hradu Kotnov, se stal místní umělec a mluvčí výtvarné skupiny MEN Jaroslav Chobot. Povídali jsme si o výstavě III. trienále závěsného reliéfního VI. Objektu 2,5, graffiti i Táborských slavnostech.

Na letošním trienále jste obsadil hned první tři místa, co na to říkáte?
Bohužel čtyři! Ještě jsem vyhrál cenu diváků. Dostal jsem při vernisáži patnáct borových šišek. Dvě už jsem dal Saomi Biskow a stejně jich mám moc, tak to možná ještě rozdám. Moje dílo mi však dalo velice zabrat a chvílemi jsem se bál, že ho ani nedokončím. Výhrou jsem potěšen.

Vysvětlil byste vztah Objektu a čísla 2,5, který je v názvu výstavy?
Objekt jako reliéf má dvaapůltou dimenzi nikoli dimenze tři jako má například socha nebo dvě, které má obraz. Reliéf se tedy nachází uprostřed.

Proč se výstava nekoná častěji než jednou za dva až tři roky?
Jednou za dva roky to bylo dříve, protože ten pohyb výtvarného kvasu byl v devadesátých letech rychlejší. Nyní se poněkud stabilizoval a tři roky jsou přesně ten interval, kdy dochází ve výtvarném světě k poměrně výrazným změnám, na které je nutné nějakým způsobem reagovat. Právě to my zachycujeme.

Jaké změny máte přesně na mysli?
Jsou to změny na výtvarné scéně, pozornost je vždy postupně věnována něčemu jinému. V devadesátých letech se většina autorů zabývala naturalistickými schématy po normalizaci. V současnosti se pozornost zaměřuje na zkratku, vtipnost, nadnesenému pojetí technizace. Znakovost - zkratka vyjadřuje určité situace a jevy, vytváří ve výtvarném světě textury či texty. Pak jsou schémata abstraktního charakteru, která jsou poměrně náročná ale opírají se o historii například dobu abstraktního lyrismu a směry, které na něj navazují. Stále je v kurzu pop art a na výstavě je do jisté míry zastoupen. To znamená populární forma výtvarných ztvárnění přístupná všem divákům. Hodně se dnes navazuje na informel. Další forma reaguje na technizaci dnešního světa, objevy a popularizace techniky.

Kdy jste se začali zabývat objekty a proč?
My se jím zabýváme od devadesátých let, ale objekt jako určité dění a akce sahá až do 30. let minulého století. V současné době vyzrál tím, že využívá techniku, zmíněné výtvarné zkratky, plošné sochařství a podobně. Objekt se nyní stal velice sdělným prostředkem ve výtvarném umění a i laik mu může snadno porozumět. Využívají se totiž předměty a materiály, které jsou mu dobře známé z každodenního života. Jen z nich vytváří jiné schéma, strukturu a dává jim jinou funkci, než je tomu obyčejně. Divák si tak uvědomí, že mohou mít i estetickou funkci a mnohdy je překvapen. Současný objekt pojmenovává současnost, změny ve společnosti a je čitelný. Navíc autoři, kteří se na trienále scházejí, jsou malíři, sochaři, návrháři a u objektu lze toto všechno uplatnit. Proto jsme se pro něj rozhodli.

Co pro trienále upřednostnilo Tábor například před Prahou?
Protože skupina MEN původně vznikla v Táboře a jeho okolí. Dnes ji tvoří i lidé z Prahy, Pardubicích a podobně. Z Tábora jsem už pouze já a Tomáš Pitlík je z Bechyně.

Skupina MEN se ale na veřejnosti příliš neprezentuje...
Je to tím, že už jsem z Tábora jen já sám a já zde vlastně ani moc nežiji. Spíš jen přespávám, protože mám spoustu kamarádu po celé republice. Nemám čas na návštěvu kaváren a vůbec společenských událostí. Skupina MEN je inkognito a neřídí se žádnou týdenní, měsíční ba ani roční návštěvou restaurace. Pouze si vyměňujeme maily a občas zajdeme do přírody. Se Saomi Biskow například jezdíme na Posázaví, kde mi dává přednášky umění. Krom toho, že nemám příliš času, se nerad nechávám ovlivnit okresním názorem. Každé místo totiž vytváří své vlastní klima a utvrzuje se v něm. Má svůj způsob uvažování, který pak ale nehodlá překročit. To je škoda. Každé místo velmi obohacuje takový typ produktivní kultury. Úplně nesnáším Táborské slavnosti, které jsou navíc prezentované zvláštním renesančním způsobem. Vždyť už nic z toho nemá platnost! Je to kultura, která nepojmenovává žádný produktivní cíl. V podstatě je to pouze obdoba nějakých těch socialistických slavností. A ještě téma husitství, které se považovalo za sociálně magické, je zde znovu uctíváno. To si myslím, že je omyl. Když jsou Táborská setkání, prchám pryč do přírody.

Jak vy jste se dostal k výtvarnému umění?
Už od svých útlých dětských let jsem byl cepován svým dědečkem, který prožil velkou část života ve Vídni jako malíř. Nebyl akademikem, ale jistý "praktický" malíř si ho vyvolil a u něj se učil sedm let. Zabývali se, jak bychom dnes řekli, takovými tuctovými tématy jako jsou drobné portréty, městské parky a zátiší. Zkrátka to, co kupovali drobní úředníci a méně majetná vrstva. Děda tehdy v noci pracoval a ve dne prodával, takže se asi příliš nevyspal, ale byl tím okouzlen. Já k němu pak jezdil na prázdniny a vzpomínám si, že jsem například musel za trest klečet, protože jsem neuměl vyjádřit světlo protékající listovím stromu. Takže takto jsem byl zpracováván.

A studoval jste ho někdy?
Nepřímo jsem se učil estetice u Graiga Wattersona z Toronta. Ten tehdy létal přednášet do Vídně a vždy to vzal přes Prahu, kde jsme se setkávali. On mi pokaždé půjčil nějaké materiály a zadal úkoly, které jsem musel do další návštěvy zpracovat. Také jsme si je posílali. Něco se ale cestou ztrácelo, myslím, že to tehdy odebrala STB. Ovšem začátky byly zcela jiné. Nejdříve jsem se musel naučit správně chodit a dýchat, jelikož Graig dělal jógu a po mně to též vyžadoval. Až když jsem toto uměl, mohl jsem se malování věnovat dál. Takto jsem u něj studoval dvanáct let, bylo to krásné!

Lze tedy říci, že jste byl jeho vyvoleným žákem?
On byl adoptivním synem překladatelky Wattersonové, která byla českého původu. V Táboře sloužil na vojně a já tam s Ivanem Wernishem dělal takové oficíry. Milovali jsme literaturu a mezi studiem podkladových materiálů v kanceláři velitele roty, jsme četli knihy od Holana a Thomase Wolfeho. Místo plynové masky jsem neustále nosil knihu K domovu pohleď, Anděle! a pak mně jednou odchytil důstojník a bylo zle. Neustále jsme se schovávali a četli. Jednou na cvičení jsme se potkali s Graigem, který se tehdy ještě takto nejmenoval, a ten měl ve své složce s korespondencí různé materiály poněkud inkriminujícího charakteru, protože měl styky se zahraničím a byl židovského původu. Já jsem se tehdy dostal k práci na evidenci a kdykoli Graigovi něco takového přišlo nebo se tam nějaký špatný materiál objevil, stornoval jsem ho. Zbavil jsem ho tedy těchto "přívěsků" a on pak mohl klidně vycestovat. Revanšoval se mi tímto způsobem.

Jak se v průběhu let měnilo vaše vnímání výtvarného umění?
Je zajímavé, že ještě v průběhu 90. let jsme prožívali takový vzdor proti socialismu a komunistické formě kultury. Dělali jsme stále naschvály a ověřovali si, zda je to vůbec možné, zda ty naše výstřelky vůbec projdou. A ono to prošlo. Teprve potom jsme se dopracovávali k individuálním hodnotám. To je ale až od roku 1998, předtím ne. Hodně se změnilo po roce 2000. Autoři se nyní musejí více snažit, se svobodou totiž vznikla veliká konkurence. Každý nápad je nutné pečlivě zaznamenat, zvážit a rozvinout. Vše musí být maximálně sdělné, originální a musí naplnit nějaké téma. V roce 1999 nás fascinovalo, když jsme vzali starý žebřík, mezi stupně nakladli figurky a radovali jsme se, že to tvoří určitou řadu a že se to zároveň rozpadá stářím. Dnes už bychom s něčím takovým neuspěli a byli spíš pro smích. Vše je mnohem komplikovanější.

Je pro vás uměním graffiti?
Shodou okolností chodím často kolem Základní školy Zborovská, kde jsou toho plné zdi a já díla plně vnímám. Některé ty práce jsou tak hodnotné a dokonalé, že skutečně smekám klobouk, který nenosím. Opravdu to obdivuji. Je dobré, že ty práce tvoří momentální expozici. Expozici momentu, která se, až to někdo přemaluje, opět změní. Vynikající je také možnost velkého formátu. Někdy si tam stoupnu a doslova to základní tématické stigma doslova nasávám. Samozřejmě, že to co je triviální a podprůměrné, nepřijímám. Ale některé práce jsou skvělé.

Jste malířem, sochařem i spisovatelem. Cítíte se něčím víc, nebo máte vše v jedné rovině?
Vždy mám období, kdy se něčemu věnuji intenzivněji. Loni jsem například vydal dvě knihy, v nichž se zabývám tématem Měkkých strojů. Poslední tři měsíce jsem ale pracoval na věcech pro výstavu, takže výtvarné umění převažovalo. Teď zase budu pracovat na textech Modelových pornolesů. To jsou texty s inovačním koeficientem zhruba 0,32. Pro běžného čtenáře to asi nebude a ztroskotá.

O co tedy v knize půjde?
V knize vystavím určitý typ lesa, který je shodou okolností pornolesem. Funkce, které naplňují etické, estetické i funkční podoby porna, jsou zde abstraktně popřeny a v té podobě měkkých strojů jde o naprosto něco odlišného. Jde o určitou technologii, která se opírá o daný existencionální základ a je jistým chaotickým vkladem pro místo samo. Takže je to takové složité.

O knihách Měkké stroje a Měkkým strojům v Táboře asi lidi moc nevědí, přitom jsou náklady vyprodané...
Zejména v pražském prostředí totiž knihy působí jako velice výstřední a tím je o ně poměrně veliký zájem. Kdysi mi vyšly knihy Cihlový vlk a Potní mlýny, které se též rychle rozprodaly. Vím, že tehdy studenti v Brně říkali: "Když porozumíš tomu Chobotovi, tak už porozumíš všemu!"

Vy se ale neživíte jako výtvarník či spisovatel...
Zásadně ne! Tím by byl člověk spoutaný a musel by dělat pro konkrétního čtenáře či diváka tak, aby mu tematicky i stylově vyhověl. V podstatě to vše dělám pro nejsoucího čtenáře. V době socialismu jsem si byl sám autorem i čtenářem. A má Dagmar, která mi před dvěma lety umřela, byla mým skvělým čtenářem, u něhož jsem si mohl dovolit prakticky cokoli. Následovali pak kamarádi Ivan Wernish či Marek Stašek.

Pracoval jste v Divadle Oskara Nedbala, co děláte nyní?
Už jsem v penzi, ale pracuji mnohem víc, než kdykoli před tím. A nezměrně mě to těší. Zabývám se výtvarnem, poezií a cestuji po celé republice za kamarády.

Proč jste se rozhodl působit zde a ne v Praze?
To mi hodně lidí vytýká, protože tam bych se mohl na všem podílet daleko markantněji. Na druhé straně tady mám klid. Nemusím se s nikým stýkat, když nechci, a je tu nádherná příroda.

Nemohu si odpustit tuto obligátní otázku. Máte nějaký vzor, někoho, kdo vás ovlivnil či stále ovlivňuje?
Vždy jsem obdivoval překladatele a lingvistu Josefa Hiršala a rád jsem se s ním setkával v Praze na nábřeží. Také obdivuji kamaráda Ivana Wernishe. Těch autorů by bylo hodně.

Jaký výtvarný směr je vám nejbližší nebo na který se rád "koukáte"?
V podstatě je ta škála opět velmi široká. Mám rád současné umění a nemám příliš rád Knížakovu tvorbu. Necítím k ní blízkost, protože není poetická, není inteligentní a je příliš mechanistická. To mně do jisté míry odpuzuje. Navíc jeho textové pokusy a postupy jsou velice slabé, což mě štve. Mám rád Romana Frantu či Magdalénu Jetelovou. Ze starších se mi líbí Emil Fila.


Medailon: Jaroslav Chobot se narodil 29. dubna 1941 v Benešově u Prahy, odkud se po válce jeho rodina přestěhovala do Tábora. V 60. letech se začal zabývat literaturou. Tehdy už také publikoval svou poezii a experimentální texty v časopisu Tvář a připravil k vydání soubor Vyprávění o Tenovi. Do počátku normalizace se ho však nepodařilo knižně realizovat. Od 70.let se věnoval soukromému studiu imaginativních výtvarných projevů, hlavně prostřednictvím univerzitního profesora Graiga Wattersona z Toronta. Při své tehdejší umělecké tvorbě se záměrně vyhýbal okupací a normalizací vyprázdněným slovům ? stával se tak postupně malířem, sochařem a performerem.

Od roku 1993 byl zaměstnán v Divadle O. Nedbala v Táboře. Své soukromí naplňuje psaním poezie a výtvarnou činností ať už individuálně nebo s nekonformní jihočeskou skupinou MEN, jejímž je mluvčím.

Medailon převzat z webových stránek http://www.ipetrov.cz