Kniha Rybí krev Jiřího Hájíčka se odehrává ve stínu vznikajícího Temelína

Kniha Rybí krev současného jihočeského spisovatele Jiřího Hájíčka navazuje svým tématem venkova na jeho předchozí prózy. Popis tohoto prostředí je prostoupen citem a velmi dobrou znalostí daných oblastí. Kniha obdržela roku 2013 ocenění Magnesia Litera. Nebyla však jeho prvním oceněným titulem. Stejnou cenu získala i kniha Selský baroko v roce 2006.

Román Rybí krev přenáší čtenáře na jihočeský venkov na přelomu 20. a 21. století, do vesnic, které musely ustoupit velké stavbě jaderné elektrárny Temelín. Těmto vesnicím v příběhu chybí jména, protože dnes už neexistují. Autor se zde nestává kritikem toho, jak elektrárna narušila přírodu, ale toho jak narušila rodinné a partnerské vztahy obyvatel, kteří museli opustit svoje domovy.

Vypravěčkou a hlavní hrdinkou je neobvykle žena. Hana Tomášková se po patnácti letech vrací z ciziny zpět do jižních Čech. Nekonečnou cestu vlakem z Prahy do Českých Budějovic tráví vytvářením seznamu několika jmen, která jsou zpočátku čtenáři neznámá. Na dalších stránkách se však dozvídáme více o jejich nositelích.

Děj se začíná odehrávat v roce 1983, kdy je Haně pouhých šestnáct let. V tu dobu se poprvé začíná mluvit o možném zatopení její rodné vesnice. Postupně sledujeme život, který se odehrává kolem její osoby. Problémy s přísným otcem, který velmi lpí na rodinné tradici sedláků, autonehodu jejího bratra, která je obestřena tajemstvím, první lásky a hlavně velmi hluboké přátelství s Annou a Olinou, které vydrželo desetiletí. Jak čas plyne, stává se z pouhé hrozby zatopení obcí realita. Hana se stále snaží bojovat, i přes nepochopení okolí. Všechny snahy o zastavení stavby jsou však marné a jednoho dne se musí všichni odstěhovat. Hana však odmítne žít v náhradním bytě v paneláku a přesídlí do vedlejí vesnice ke svému tehdejšímu příteli Petrovi. Se zmizením její vesnice mizí i její sny- zmizela jednotřídka, kde chtěla jednou učit. Čím dál více se upíná k aktivismu a tomu ustupuje klasická představa rodinného života. Vyhrocují se jí vztahy, jak rodinné, tak i přátelské. Vše vrcholí jejím útěkem do ciziny, který však problémy nevyřešil.

Retrospektivní část příběhu se odehrává mezi lety 1983- 1993 a je zasazena do rámce současného vyprávění z roku 2008. Zcestovalost hlavní hrdinky stojí v silném kontrastu k jejímu návratu na místo bývalého domova, z něhož nezbylo nic. Setkání s lidmi z jejích dřívějšího života je obtížné. Někteří ji nepoznávají, někde se otevírají staré problémy a u některých se naopak urovnávají.

Všechny postavy románu působí velmi skutečně a plasticky. Kromě prožívání běžných situací používají i běžný jazyk. Žádné vyumělkované a složité dialogy, ale přirozeně plynoucí řeč prosycená hovorovými výrazy a místy i vulgarismy. Velmi nenásilným způsobem jsou do knihy zakomponovány jihočeské výrazy, které dodávají příběhu ještě více realističnosti.

Velmi dobře se mu podařilo zvládnou ženský pohled na svět a jeho vývoj od šestnáctileté dívky až po dospělou ženu. Hrdinka není dopodrobna psychologicky vykreslena, ale tím spíše si můžeme na jejím místě představit skutečnou osobu. Její vnímání světa je idealistické a naivní. Většinu svých bojů prohrává, ale v závěru se jí daří urovnat část svého života.

Jiří Hájíček je velmi přirozeným vypravěčem. Příběh tohoto románu plyne pomaleji, ale přehledně. Zdá se, že kopíruje běh lidského života. Jednotlivé události do sebe logicky zapadají a nedochází ke zmateným a přehnaně dramatickým zvratům. Postavy jsou dramatické spíš ve svých nitrech.

Kniha je psána velmi čtivým a lehkým stylem. Román by se svým tématem dal považovat za literaturu dívčí, ale jeho ekologický přesah z něj činí příběh pro všechny. Starší čtenáři si v něm zavzpomínají na minulé časy, ženy zaplesají nad milostným příběhem a ti mladší se něco dozví o nedávné historii. Problematika obcí, které musí ustupovat průmyslu se netýká pouze okolí Temelína. Mnoho vesnic na severu Čech muselo zmizet, aby se pod nimi mohly těžit nerostné suroviny.

Realistický náhled na tuto zásadní kapitolu z novodobé české historie dává knize šanci stát se jedním z kanonických děl naší literatury.