Kořeny 4: Pěstí manželku poučoval k manželské poslušnosti

Starokatolický farář a populární rodopisec Alois Sassmann z Malšic vydal čtvrtou knižní podobu oblíbeného rozhlasového seriálu Kořeny. V současném dílu se opět dozvíte něco o vašich, mnohdy zapomenutých, rodech, ale také se pobavíte nad humornými zkazkami černé kroniky a dozvíte se, jak je to ve skutečnosti s českou tradicí sklářství. Kořeny 4 byly pokřtěné jihočeským spisovatelem, laureátem ceny Magnesia Litera 2006 za prózu Selský baroko a Magnesia litera Kniha roku 2013 Rybí krev Jiřím Hájíčkem. Jak jsme slíbili, zde jsou ukázky ze zajímavé knihy. 

178. díl Kořenů (Volyně I)

Filip Černý: Lze z volyňských archiválií vyčíst i nějaké zajímavé pikantnosti doby renesanční?
Aois Sassmann: Posluchače jistě zaujmou některé záznamy o manželských sporech. Zprávu o nesvorném manželství ve Volyni máme např. z roku 1550. Tehdy žil ve městě soukeník Mikuláš Kavka. V zápisech čteme, že manželka Mandalenka na něj příkře „hubačila“ a tak on jí „pěstí poučoval k manželské poslušnosti“, až od něho utekla. A tak jim strakonický pán dal povolení, že se mohou oba z města vystěhovat, aby nedávali ostatním křesťanům pohoršení. Ale Volyňští je přemluvili, aby v městě zůstali. Kavka již roku 1555 zemřel a jeho žena Mandalenka si „z lásky svého manžela“ vzala dědictví 3000 grošů. Hůře dopadl manželský svár jisté Aničky a jejího muže Matese. Jak čteme, manžel zapomněl na lásku manželskou a roku 1582 ji „prsa dvakrát vidlemi prostrčil, až duši pustila“. Darebný vrah byl popraven. Zajímavé zprávy lze nalézt i o Židech, kteří ve Volyni bydleli již v 16. století. Tehdy se zde Židům říkalo „Jordáni“ nebo „Zabuloni“. Špatně dopadl Žid Beneš Ryšlavý, který se roku 1584, jak píše městská kniha „otřel zubem“ o rytíře Jiříka Klenovského z Klenové na Kraselově, který mu dlužil peníze. Byl pohnán před městské právo pro urážku na cti. Žid musel odprosit a prohlásit, že tento rytíř (byť mu dlužil peníze) je člověk velmi dobrý. A byl smír.

179. díl Kořenů (Volyně II)

FČ: Dochovaly se, stejně jako z doby renesanční, nějaké pikantnosti z Volyně 17. století?
AS: Z doby 30leté války se dochovaly mj. záznamy o sporech volyňských sousedů, které někdy skončily rvačkou či pobitím a dohra pak byla na radnici. Velmi zábavné je číst např. kauzu Černohorský versus Krása z roku 1636. Celý spor začal podle svědků v krčmě, kam přišel Jiří Krása s Mikšem Smetanou na truňk piva. V krčmě byl už Jan Mikulášovic s dcerou (šla taky na truňk piva) a začal Krásovi nadávat: „Ty punčocho!“ Krása odvětil, že žádný punčochář není. Když nastal večer, vzal Krása kancionál a že se vsadí o dvě pinty piva, kdo umí zazpívat z kancionálu nejvíc písniček a hned začal prozpěvovat. S těmi truňky piva mu to ale moc nešlo, takže se mu lidi smáli. Krása prohrál a byl celý vzteklý, mlátil do stolu apod. Zavolali na něho rychtáře Černohorského. Rychtář byl takový „šerif“ v obci. Ten popadl Krásu a vlekl ho do šatlavy. Když přišli k šatlavě, Krása začal rychtáři Černohorskému nadávat, že je kluk (darebák), prevít, zrádce a mnoho dalších nadávek. Za to mu dal rychtář prý přes 13 těžkých ran, až se Krása v prachu válel. Konal se soud, na němž vypovídali svědci. Svědek Petr Zach vypověděl, že se probudil ve 4 hod. ráno, když psi Pšeničkovic „blafkali“. Pak počítal rány, které pan rychtář komusi dával a dopočítal se do 11. Bylo mu divné, že je tou „mlátičkou“ pan rychtář Černohorský, protože ten prý každému při zatýkání vždy jen nadával slovy „Pojď ty šelmo“. Věžný Vavřinec Křikava při výslechu dodal, že rychtář křičel na Krásu „Jdi šelmo“ a přitom ho mlátil. Rány bylo prý slyšet až na věž. „Tuze to bouchalo, když ho bil“ sděloval věžný. Tragikomická pivní příhoda ve Volyni před 370 lety ale skončila smírem. Oba si odpustili.
FČ: Je vidět, že se na Volyňsku právem točila komedie Slunce, seno a pár facek.

203. díl Kořenů (Příběhy našich předků v kapličkách a božích mukách)

AS: Někdy se o vzniku kaple v kronice nedočteme a předává se pouze ústní tradicí. Poměrně nedávno jsem se dozvěděl, jak a proč vznikla mešní kaple Nalezení sv. kříže roku 1843 v rodišti mého otce, v Byňově u Nových Hradů. Byl to důvod, který se do kroniky asi zapsat nemohl. Tuto kapli podle svědectví dnes již 90leté rodačky z Byňova, paní Fleischmannové (žijící ve Weitře) nechal vystavět na svém pozemku byňovský sedlák z č.p. 2 Leonard Porsch. Ten měl dva syny. Nejstarší měl převzít statek a druhý se měl stát knězem. Tak to mnohde bývalo. Jenže nejstarší syn si rád (až přes míru) přihnul a otec měl vážné pochyby, zda dokáže být po něm dobrým sedlákem. Proto se rozhodl, že předá statek druhorozenému synu. Ten ale měl být knězem. Co s tím? Sedlák Porsch se tedy rozhodl, že jako gesto jakéhosi usmíření s Bohem (že mu nedal kněze) nechá vystavět na svém pozemku kapli. O kapli se rodina starala celá desetiletí a ještě dnes, když se z Německa se přijede do Byňova podívat, o kapli se zajímají.
....

AS: Krásné lidské příběhy (tragédie i štěstí) zaznamenal ve své knize „Příběhy schované v žule“ Roman Kozák. Jde o volarská boží muka. Uvádí např. příběh božích muk za Sipplovým dvorem, kdy rodiče nemohli mít dítě a zasadili jabloň. Po nějakém čase jabloň plodila a i jim se narodil syn. Rostl on i jabloň. Pak však odešel syn do války a když se jabloň zlomila, matka myslela, že padl ve válce i syn a smutkem zemřela. Muž jí našel u jabloně ve chvíli, kdy se na obzoru objevila postava syna v potrhané vojenské uniformě, vracejícího se z války. Na místě matčina skonu postavili boží muka. 
FČ: Konaly se u božích muk obřady?
AS: U božích muk se zastavovaly pohřební průvody a konal se u nich obřad rozloučení nebožtíka s vesnicí a sousedy prostřednictvím modliče. Ten je prosil jménem nebožtíka za odpuštění vin a taky jménem nebožtíka odpouštěl těm, kteří mu v životě ublížili. Až tedy půjdeme kolem božích muk, zkusme se zastavit a zamyslet, kolik lidských osudů, kolik radostí i bolestí kolem nich za ta staletí prošlo.

ČLÁNEK o Kořenech 4:
http://www.kulturne.com/clanek/knez-spojuje-lidi-a-odhaluje-v-korenech-pravdu-o-sklarstvi-i-schwarzenbercich