Lukáš Pavlásek pohřbil celý rok a zahájil letošní MFSF v Písku

V pátek 17. října dopoledne vypukl v Písku 14. ročník Mezinárodního festivalu studentských filmů. Letmý pohled na vstup do kina Portyč, epicentrum festivalu, by však naznačoval spíše opak – dekorace tvoří pohřební věnce, kříže a rakve. Morbidní? Trochu. Ale po zhlédnutí znělky to dává smysl.

Znělka festivalu:



Čtrnáctý ročník není jediné působivé číslo v souvislosti s píseckým filmovým svátkem. Do soutěže se přihlásilo téměř 300 snímků z 39 zemí. Z nich odborná porota vybrala 39 nejlepších; kromě evropské tvorby se na stříbrném plátně představí mladí tvůrci například z Libanonu, Tchaj-wanu či Mexika.

Slavnostní zahájení se konalo v 19 hodin za přítomnosti skoro celé poroty (Radim Špaček se nemohl zúčastnit) a četných hostů, například legenda českého filmu Miroslav Ondříček či ředitelka FAMO Vladana Terčová. Večerem velmi zručně prováděl komik Lukáš Pavlásek, který dokázal předat snahu pořadatelů o neformálnost zahájení. Ať už tím, že představování sponzorů pojal jako rapovou píseň, zarecitoval úryvky z básně Fráni Šrámka, ale i perfektním zvládnutím situace, kdy technické problémy zamezily promítnutí festivalové znělky.

Bohužel kromě odprezentování informací z katalogu se toho na pódiu moc nedělo. Jediný další mluvčí, který se dostal ke slovu, byla výše zmíněná Vladana Terčová, což je určitě škoda, vzhledem k množství osobností, které se sešly v sále. Před koncem ještě vystoupili studenti, kteří vtipně pojali koncept pohřbu a zmrtvýchvstání a vpochodovali na scénu v převlecích filmových patronů. Na úplný závěr se promítly tři snímky z dílen FAMO.

Začíná boj o ceny, konkurence je od začátku vysoká

První blok pátečních projekcí načal už v deset hodin dopoledne bulharský dokumentární snímek Já jsem protest, který klasickou dokumentární formou představil tvořivé subkultury a jejich činnost ve veřejném prostoru. Z řemeslného i obsahového hlediska byl ale mnohem zajímavější následující francouzský snímek Diváci.
Jakýsi voayerský film noir vyčnívá už jen propracovaností rekvizit (dlužno říct, že se celá povídka odehrává ve dvou pokojích) a skvěle kompozičně vyváženými záběry, které nepostrádají nápad. Těžko říct, zda-li matoucí konec byl tvůrčím záměrem, ale s pečlivě budovanou atmosférou tajemna funguje dobře.

Animovaná groteska z Německa Polovina z vás poznala mou přítelkyni pojednávající o chlapíkově snění o mlčenlivé přítelkyni připravila půdu pro absurdní snímek Balance. Silně schématický děj a velký důraz na vizualitu vytváří spíše dojem hudebního klipu, zvláště když film neobsahuje jediný dialog.

Slovensko letos reprezentuje dokumentární film Mateje Ligače Sledge hokej sledující zrod národního týmu. Středobodem celého vyprávění je patnáctiletý Martin Joppa, který v dětství přišel o obě nohy, ale ani to mu nezabránilo pokračovat v aktivním životě, který vedl před nehodou.

Předposledním snímkem prvního bloku byla švýcarská morbidní groteska Prst a na úplný závěr přišel na řadu britské drama Poslední rybář. Příběh zahalený do chladných odstínů, které narušují pouze oranžové kombinézy, sleduje životy dvou rybářů – otce a syna, kterému se monotónní dny na moři přestávají zamlouvat. Ačkoliv děj je vcelku předvídatelný, scénáristovi se podařilo závěr udržet na uzdě a film tak nekončí ani přeslazeným happyendem ani sladkobolnou tragédií.

Nezvládnutá Sara a mrazivá Káva

Druhý blok zahájil český reprezentant, pilotní díl seriálu Kuchyňské pohádky režiséra Vojtěcha Domlátila. Děj sleduje klasickou strukturu pohádek, ale výtvarné zpracování a animace jsou na vysoké úrovni. Zatím nejhorší se ukázal italský snímek Sara, který naprosto nezvládl těžké téma ochrnutí po úraze. Ať už z hlediska špatného scénáře, kdy postavy jednají nelogicky a děj není konzistentní, tak z hlediska hereckých (ne)výkonů. Jediný dojem, který film vzbuzuje, je obrovské klišé.

Ve všech směrech lepší je film Sholpan z Kazachstánu, který vypráví o ženě, která než aby svému muži řekla, že je neplodný, jej raději podvede s jeho vzdáleným příbuzným ve snaze porodit mu dítě, po kterém tak touží. Zatím nejlepší dokument Červená, Bílá a Zelená, přišel do soutěže z Maďarska. V devíti minutách představí 74letou matku a jejího syna s Downovým syndromem. Jedná se o citlivě a neinvazně natočený portrét matky, která se snaží i přes vzájemně silné pouto najít pro svého syna místo v pečovatelském domě, vědoma si vlastní smrtelnosti. Podobně silné téma bravurně zpracovává i hraný film Káva ze Srbska, který diváka uzemní svou mrazivou a nečekanou pointou.

Ekologická agitka Život v rozkvětu přišla nepřekvapivě z Německa. Naštěstí příběh o vztahu mezi vdovcem a mužem-břečťanem environmentální téma nevnucuje a spíše schovává za větu ze synopse: „Je hloupé lpět na přítomném okamžiku – jako břečťan lpí na stromě.“ Páteční promítání pak zakončil ukrajinský skeč Abonent o naštvaném zákazníkovi internetového poskytovatele.

V rámci doprovodného programu do písku dopoledne přijelo i divadlo Ypsilon se svou hrou Jsi user o internetu a životě na něm, večer pak vystoupily v Divadle Pod Čarou skupiny Vasilův Rubáš a Sto zvířat.

Podle předchozího textu je patrné, že o zajímavé filmy nebyla nouze a to je první den. Snad víkend a špatné počasí přiláká do kinosálu více lidí, protože jak filmy, tak pořadatelé by si více zájmu určitě zasloužili. Takže pokud hledáte program na víkend, určitě zvažte účast na MFSF.

Fotografie:

1 - zahájení
2 - zahájení
3 - Jakubisko, Muchow
4 - Gerhard Gruber
5 - zahájení
6 - Lukáš Pavlásek, úvodní slovo
7 - Lukáš Pavlásek, představování poroty
8 - zahájení
9 - Vladana Terčová, ředitelka FAMO
10 - vzkříšení patronů - patron Jan Kříženecký, průkopník českého filmu
11 - raut po zahájení
12 - zahájení