Pavel Neufus: Kolik mám doma desek? Přijďte a posadí vás to na zadek

Je půl osmé, sychravé ráno. Z davu studentů na vlakovém nádraží v Táboře vykoukne klobouk, typický pro Čechoameričana Pavla Neufuse (55) z Prahy, který žije mimo jiné i v Táboře.

Sem jezdil už po revoluci a město si oblíbil. Nyní se právě vrátil z burzy gramofonových desek v Amsterdamu. Známe se už nějaký rok, a tak mě Pavel vítá přátelským „ahoj“ a dodává: „Nevím, co z rozhovoru bude. Znám na vše spoustu anglických výrazů, ale česky je neumím“. „To nevadí, budeme mluvit o deskách,“ uklidňuji ho. Ty začal sbírat, když mu bylo 12 let. Poprvé s nimi vyrazil na burzu na Václavském náměstí v Praze a o několik let později založil americkou společnost The Houston Record Convention, která se dealerstvím gramofonových desek zabývá. Pavel Neufus je jedním z největších sběratelů desek v České republice a s největší pravděpodobností i na světě.

Vzpomeneš si na tvojí první desku?
To mi bylo dvanáct let a mohli to být The Beatles nebo podobně. Rolling Stones, Olympic, Matadors, Blue Effect… Když mi bylo 14 let, byl jsem jedním ze zakladatelů burz LP desek na Václavském náměstí. Pokládali jsme je na chodník, měnili, prodávali. Pomalu se to začalo rozrůstat. Psal se rok 1968.

To jsi začal s byznysem brzy…
V 69, po normalizaci, jak tomu říkali, nás rozpustili policisté. V sedmdesátých letech se pak burzy držely, jen se stěhovaly z místa na místo – Letná, Kotce a další.

Kdy jsi po tom odjel do Ameriky?
V sedmdesátém osmém. Tam jsem začal sbírat desky. Nejdříve jsem je kupoval z krámů, pak jsem našel burzy a po tom už jsem jich měl hodně, tak jsem je i prodával. Následně jsem v Houstonu začal dělat vlastní velké burzy s výstavami desek. Chodily na ně tisíce lidí, to byla devadesátá léta. V roce 2000 jsem koupil v Táboře barák s velkými prostory a udělal zde Muzeum hudby v Lucínově ulici. O tom, jak to bylo, už nemusím víc říkat…

Tak alespoň připomenout.
Nejprve jsme dělali otevíračku jen pro vedení města, obeslal jsem 50 obálek s pozvánkami zástupcům města. Nakoupil chlebíčky, víno a čekal. Přišli pouze dva lidé. Chtěli jsme dělat krásné expozice desek, koncerty, vzdělávat lidi. Mít krásné vitrínky, vytápěné prostory o 250 metrech čtverečních, aby to nějak vypadalo. Potřebovali jsme finanční podporu, ale nezájem nás odradil.

Máš spočítáno, kolik vlastníš gramofonových desek?
V Čechách jich máme asi sto tisíc. Další pak v Houstonu a moje děti pak v Denveru, kde dělají burzy, prodávají a zejména kupují další a další.

Takže číslo může být kolem půl milionu desek?
To máme o hodně víc, přes milion. V tom Houstonu máme velké sklady, kde jsou například spousty desek originálních, ještě nerozbalených desek ze 70. a 80. let.

A v táborském muzeu?
Řeknu to jednoduše. Když někdo přijde, posadí ho to na zadek.

Koukám, že jsi do sbírání „elpíček“ zapojil celou rodinu…
Rodinu, kamarády, všechny. Je to pěkné. Tři zajímavé lokace - Tábor, Houston a Denver. Zrovna příští měsíc jedu do Ameriky zkontrolovat, jak to tam vypadá, a přivést další desky.

Jsou tvé desky nějak žánrově vymezené?
Děláme veškeré žánry, zejména pak do roku 90. Prodáváme sice i nové desky, ale většinou jdou hned pryč a příliš je nevyhledáváme. Zaměřujeme se skutečně jen na ty do devadesátého roku. Jsou to první a druhá vydání, mají tedy větší hodnotu.

A co se týče typu desek?
Děláme jen vinylové desky. Šelakové jsou příliš křehké a máme je jen na výstavy, neobchodujeme s nimi.

Jaký byl první impulz, že jsi začal sbírat zrovna desky?
Někdo sbírá odmala známky, autíčka, nálepky. Já jsem tehdy také sbíral známky a nálepky od zápalek, ale potom jsem zůstal u desek. Prvním důvodem bylo, že desky v Čechách byly nedostupné. Dalším pak bylo to, že ti zpěváci či kapely byli zakázaní. Těžko se k nim dostávalo. V té době sis desku koupil, jedna stála třeba 300 korun – to tenkrát bylo hodně peněz, nahrál sis hudbu na magnetofon a vyměnil jsi ji za jinou. Tak to začalo.

To muselo být pro malého kluka těžké shánět takový obnos peněz.
Sbírali jsme papír, železo, brigády v JZD u babičky. Peníze se vydělají, když chceš. Lidé v dnešní době jen nadávají, že nemají peníze. Každý má však příležitost vydělat, když je ovšem vůle.

Máš nějakou oblíbenou, nejcennější či váženou desku?
Těch desek je hodně. Vůbec nevím, kterou bych řekl. Co se týče ceny, tak jdou hodně nahoru a blíží se až k astronomickým částkám. Můžou to být až tisíce eur za jednu. Nejstarší desky mám například z roku 1900, ale to jsou skutečně rarity.

Co říkáš na CD?
Ty tu nebudou. V Americe mají děti běžně gramofon a Ipod. CD se nekupují, ale stahují z internetu. Nepotřebují CD přehrávač a s ním běhat, stačí Ipod s tisícem alb a telefonem. Co ti schází? Byla doba, kdy jsme v osmdesátých letech kupovali stále desky. Tehdy s nástupem CD za minimální cenu. Lidé se nám smáli a prodávali sbírky LP. Teď je kupují zpět, ale za úplně jiné peníze. Chtěl bych se jich docela zeptat, jak sbírky CD za čas prodají. V Americe už máš v obchoďákách koutky, kde si koupíš vinyl a stáhneš do Ipodu hudbu. CD navíc není trvanlivý nosič a hudba se z něj časem vytrácí.

Pouštíš si tedy hudbu z desek?
Neustále. Musíme zjistit, zda je deska dobrá, než ji zákazníkovi předáme.

Kam třeba pro LP jezdíš?
Nekupujeme z internetu, jezdíme proto na evropské a americké burzy. Tu desku musíme vidět a slyšet, abychom měli záruku kvality

Musel jsi někdy kvůli koupi vinylu něco obětovat?
Ani ne. To bych spíš řekl, že v Houstonu jsem při záplavách ztratil tisíce desek. Voda nám vytopila barák. Když potřebuji desku, mám spoustu známých dealerů po Americe. Evropu zatím prozkoumáváme.

Muzeum hudby mělo být také vzdělávacím centrem. Od toho už jsi zcela opustil?
To ne. Zájemci o hudbu, o gramofonové desky, informace ohledně muzea mi mohou napsat na emailovou adresu pneufus@seznam.cz.

Co máš nyní v plánu, co se sbírkou bude? Jeden čas jsi chtěl i odjet z Tábora pryč.
Stěhovat už nic nebudu. Je to hrozné. Jak říkával můj děda, to je lepší vyhořet. Teď jsem sbírku přestěhoval do menšího prostoru, kde se během roku budeme snažit otevřít menší muzeum a obchod s deskami. Rád bych zahájil provoz v létě. Pokračování tedy určitě příště!