Přemysl Veverka: Osud jménem Lidice

Prozaik, publicista, časopisecký i nakladatelský redaktor, televizní dramaturg…Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy spoluzaložil časopis Student (1965) a pracoval jako redaktor Mladého světa. Poté působil jako časopisecký i nakladatelský redaktor a dramaturg Československé televize. V devadesátých letech koncipoval časopis Umění & byznys a byl jeho šéfredaktorem. Řeč je o Přemyslu Veverkovi (1940).

Uveřejnil stovky publicistických článků, autorsky se podílel na rozhlasových a televizních pořadech. Novelou Modré světlo je zastoupen ve sborníku Přijď ke mně, když prší (1974). Je spoluautorem publikací Slavné pražské vily (2004, 2006, 2007) a Slavné stavby Prahy 5 (2005).
Přemysl Veverka působil v letech 2006–2008 v Památníku Lidice, kde byl rovněž částečně zaměstnán jako historik a spisovatel. S Památníkem Lidice spolupracuje dodnes. Nyní žije na jihu Čech, v Táboře.

Je členem Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu, Jihočeského klubu Obce spisovatelů.
Máloco je pro Přemysla Veverku charakterističtější než jeho dvě věrné společnice – dýmka a zlatá retrívřice Bára. Obě nás přivítaly, když jsme Přemka navštívili společně s Wendy Šimotovou – redaktorkou serveru Kulturne.com, abychom se o autorovi dověděli něco víc, než je běžně dostupné na internetu. Usadil nás do pohodlných křesel, škrtnul zápalkou a začalo se...

Jak jste se dostal k psaní a jaké byly vaše autorské začátky?
Studoval jsem na jedenáctiletce – dneska to jsou gymnázia – v Teplicích a v jedenáctém, maturitním ročníku to na žádnou literární dráhu nevypadalo. Pocházel jsem z rodiny stavbařů. Otec byl stavebním technikem, dědeček zedníkem, a tak se ode mne očekávalo, že se stanu stavebním inženýrem. To jsem také otci ještě před smrtí (zemřel, když mi bylo patnáct) slíbil, a proto přihláška na stavební fakultu nebyla žádným překvapením.
Hned v prvním semestru jsme měli deskriptivní geometrii. A představte si asistenta u velké tabule, který na ni maluje nepochopitelnou změť čar a říká: „Tady je první průmětna, tady je druhá průmětna – a vidíte tu třetí?“ Já jsem neviděl vůbec nic, a tak jsem pochopil, že tam nemám co dělat.
Vrátil jsem se domů do Teplic. Maminka byla nešťastná a já prohlásil: Půjdu na filozofii! To ji vyděsilo ještě víc, protože to byl pro ni takový nepochopitelný obor. Jenže mě přijali a já tam potkal báječné spolužáky-básníky, zejména Antonína Brouska, do vyšších ročníků chodili Josef Hanzlík a Jiří Gruša, seznámil jsem se taky s Pavlem Šrutem. Právník Petr Pithart tehdy, na přelomu padesátých a šedesátých let, řídil časopis Univerzita Karlova. Tiskly se v něm články, příspěvky a já začal přispívat básničkami. Miloval jsem vodu, takže se moje první publikovaná básnička jmenovala Řeka a byla věnovaná Lužnici. Psal jsem v té i pozdější době jednu báseň za druhou, velice jsem si přál vydat knížku veršů, jenže se mi to nepodařilo. Tak jsem – jakoby natruc – začal později psát prózu.
Do doby mých vysokoškolských studií patří další skvělá parta, kamarádi z fakulty žurnalistiky. Zejména oni iniciovali vznik časopisu Student, který začal v roce 1965 vycházet – a to byl také začátek mé redaktorské cesty. Od roku 1967 jsem však už pracoval jako redaktor Mladého světa a celá léta 1965–1968 byla úžasná, překrásná, naplněná neustálou radostí a nadějemi. Nevím, zda to dneska ještě existuje, ale Mladý svět byl tehdy doslova podpultovým zbožím. Vycházel ve čtvrtek a tentýž den odpoledne se už prakticky nedal koupit. Nikdy nezapomenu, jak jsme chodili ve čtvrtek dopoledne – střídali jsme se v té službě – z redakce v novoměstské Panské ulici do tiskárny na Smíchově pro výtisky, určené pro redakční potřebu, při zpáteční cestě jsme se zastavovali v různých bistrech, hosté, co tam seděli, nám brali časopis z rukou a za tenhle „donáškový servis“ jsme dostávali panáka. A hlavně: v té báječné dobové atmosféře se v Mladém světě sešlo vskutku přátelské a profesionálně zdatné seskupení, třeba Rudolf Křesťan, Eda Kriseová, Jaroslav Pacovský, Karel Hvížďala, Jiří Janoušek, Jan Dobiáš, Ljuba Horáková, Mirka Filípková, skvělý grafik Jaroslav Weigel, pozdější člen Divadla Járy Cimrmana, fotografové Leoš Nebor, Miroslav Hucek a Miroslav Zajíc, taky bájný kreslíř Haďák a další.

Jak jste zvládnul Lidice? Myslím tísnivou atmosféru těžké doby, mnozí by takovou zátěž neunesli.
Na úvod musím říci, že jsem se do Lidic dostal úplnou náhodou. V době, kdy jsem začínal jako člen výboru Klubu autorů literatury faktu (KALF), rozjížděl Památník Lidice vědomostní soutěž "Lidice pro 21. století" pro děti a mládež, což je internetová soutěž, která běží s vysokým počtem účastníků dodnes, letos se konal už její 8. ročník. Účastníci absolvují vědomostní testy a poté píší literární práce na dané téma, vyhodnocované odbornou porotou. Památník Lidice tehdy potřeboval nějaké lidi do poroty a obrátil se na Obec spisovatelů, Obec spisovatelů požadavek postoupila Klubu autorů literatury faktu a tam mě jako nového člena výboru oslovili, zda bych funkci porotce po kolegovi nepřevzal. Nabídku jsem přijal jednak proto, že se zajímám o osudy lidí v době okupace, a také proto, že jsem se dobře znal s ředitelem Památníku Lidice doktorem Miloušem Červenclem, a to ze vztahu k časopisům Dotyk a Umění a byznys, které jsem v porevolučních letech řídil. Bylo rozhodnuto a můj "kalfový" kolega navrhl, abychom se zúčastnili slavnostního vyhlášení výsledků soutěže, kde bude zároveň příležitost představit mne jako jeho nástupce. Ve svém diáři vyhledal toto významné červnové datum a smluvili jsme se na společném odjezdu. Na tenhle důležitý den mé první návštěvy Památníku Lidice nemůžu zapomenout, vždyť změnil můj další život, a navíc se s ním pojí úsměvná historka. Autobusem z Dejvic jsme přijeli na lidické rozcestí a ztichlou alejí jsme se vydali k Památníku. Očekávali jsme, že už zdálky uslyšíme radostné oslavy vyhlašování vítězů soutěže, ale uvítalo nás jen pracovní ticho. O to srdečněji nás přivítal ředitel Památníku, ale zaskočil nás dotazem, proč jsme nepřijeli minulý den, kdy se odehrávalo vyhlášení výsledků. A tak jsme zjistili, že celá sláva se již konala o den dříve. Zhroucený kolega nás prosil, abychom tenhle jeho přehmat v kalendáři nikomu neprozrazovali, což jsme svatosvatě slíbili, a opravdu – naše „malé drama“ vyšlo najevo pro pobavení přátel až mnohem později. Zato ředitel Červencl, který měl na naši návštěvu mimořádně více času, mě oslovil s nečekanou nabídkou, zda bych nechtěl pro Památník psát. Zdánlivě nepřekonatelný problém vzdálenosti mého stávajícího bydliště v Táboře byl vyřešen tím, že jsem dostal k dispozici pokoj v podkroví přímo nad úředními místnostmi Památníku a že ho se mnou mohla obývat i moje nejvěrnější přítelkyně Bára. Původně jsem myslel, že půjde o jeden dva měsíce, o články do novin o Památníku, ale nakonec jsem tam zůstal nepřetržitě téměř dva roky.
A teď odpovídám na vaši otázku – místo lidické tragédie mě zcela fascinovalo, jako by mě jeho tragický osud vtáhl a ovlivnil i můj život. Když už jsem o Lidicích dost věděl, věděl jsem, kde jaká chalupa stála, kdo kde bydlel, a když jsem pak těmi místy procházel, měl jsem pocit, že potkávám jejich obyvatele a mluvím s nimi… byl jsem tím úplně ohromen, tou magickou silou, která mě k tomuto kousku země přitahovala. Poměrně rychle za sebou pak vznikly mé dvě knížky z historie i současnosti Lidic. A podobná situace nastala, když Památník přibral do své správy Ležáky a později i Lety. Obě místa mě inspirovala k napsání nejprve ležáckého románu a pak k milostnému příběhu z Letů.
A co je snad nejdůležitější: mám dodnes k Památníku Lidice vřelý, vskutku osobní vztah a jsem s jeho pracovníky v dobrém přátelském kontaktu. Zůstává ve mně trvale uložené, že se nám s Bárou od září 2006 v Lidicích dobře žilo, zvláště když se mi podařilo najít cestu k některým jejich obyvatelům, pamětníkům událostí z 10. června 1942. Jsem si dobře vědom, že tato doba patří k mým nejplodnějším a nejintenzivnějším tvůrčím obdobím. Lidice byly a zůstávají – prostě řečeno – mým osudem.

Co plánujete do budoucna?
Píšu, zřejmě i proto, že nic jiného neumím. Pokud vám jde o konkrétní titul, tak píšu knížku – znovu pro Památník Lidice – jejíž námět se objevil naprosto kuriózně. Památník Lidice získal na podzim 2012 obsáhlou složku osobních dokumentů a fotografií, týkajících se četníka jménem František Kánský, který byl za okupace nasazen jako dozorce v táboře v Letech a proti své vůli tam prožil dva hrůzné roky. Památník se rozhodl, že dokumenty využije pro uspořádání výstavy. Zpracování dokumentace se ujala Renata Hanzlíková, asistentka ředitele Památníku Lidice, metodička Kulturní památky Lety a moje dobrá kolegyně, a spolu s ředitelem mě vyzvali k autorské spolupráci. Renata mi začala posílet vskutku parádní porci dokumentů, které mi postupně zaplnily počítač, a když jsem se do nich začítal, bylo mi jasné, že to je linie životního příběhu, která jako by si říkala o literární zpracování. Ale nejprve tu byl jiný úkol – výstava. Připravili jsme ji a vernisáž se konala v Infocentru v Letech na zahájení tamější sezóny 23. března 2013. A pak se stala zázračná věc. Vernisáž natáčela Česká televize a reportáž odvysílala v regionálních zprávách. Zanedlouho jistá paní Jiřina Černá z Ústí nad Labem napsala řediteli Památníku Lidice dopis, že viděla v televizi výstavu o svém otci Františku Kánském, že ona je jediný žijící potomek, že moc děkuje, že by výstavu chtěla vidět a že ještě nějaké další dokumenty má. A pokud by byl zájem o její spolupráci, tak ráda vyhoví.
Ohromně krásný a citlivý dopis to byl. A tak jsme se s Renatou poprvé setkali s paní Černou a jejím manželem v Letech, bylo to v květnu. Okamžitě jsem se se vzácnou ženou domluvil – souhlasila, že mi bude o svém otci vyprávět. Problémem mohla být vzdálenost – já jsem z Tábora, ona z Ústí, ale nakonec jsme se dohodli, že se budeme scházet napůl cesty, právě v Památníku Lidice. Paní Černá vyniká nejen pozoruhodnou pamětí, ale je i výbornou vypravěčkou a z našich setkání vznikla víc než pětadvacetihodinová nahrávka na diktafonu. Vyprávění paní Černé se poslouchá jako poutavý román. Protagonista František Kánský, prostý a čestný člověk, měl za sebou trpké dětství, a proto si určil za svůj hlavní cíl žít v harmonii a souznění se svými nejbližšími – byl to jeho sen, po němž toužil a který se snažil naplňovat. Do této cesty se mu však nejednou postavily těžké překážky. Statečně je překonával, teprve poslední se mu stala osudnou. Víc o budoucí knížce prozrazovat nechci, snad jenom to, že se bude jmenovat Nelehká cesta za snem. Pokud se mi ji podaří včas dopsat, měla by v březnu 2014 spatřit světlo světa.

Rádi slyšíme, že se můžeme těšit spolu s našimi čtenáři na vaši novou knihu, která nás povede „nelehkou cestou za snem“.


Ocenění Přemysla Veverky:

Čestné uznání na 15. mezinárodním stavebním veletrhu For arch 2004 za knihu Slavné pražské vily.
Zeyerův hrnek na Zeyerových Vodňanech 2009 za román Skoky do světla.
Prémie v rámci Cen Miroslava Ivanova 2009 za knihu Jak se chodí do Lidic.
Cena Miroslava Ivanova 2011 za časopiseckou tvorbu.
Číše Petra Voka 2012, kterou uděluje Jihočeským klub Obce spisovatelů a Jihočeský kraj za celoživotní dílo.
Čestné uznání ústředního výboru Českého svaz bojovníků za svobodu 2012 za knihu Hlasy z hořících domů.

Publikace:

Místo pro tři (novela; 1977),
Všechny plachty na vodu (povídky; 1978),
Síla paměti (literatura faktu; 1980),
Ani abbé, ani modrý (historický román; 1989),
Smrt v parlamentu (novela s detektivním motivem, 1992),
Karel Vágner – nejen mistr basů (životopisné vyprávění, 1999),
Skoky do světla (román čtyř generací jednoho romského rodu, 2007),
Jak se chodí do Lidic (stati, črty a sloupky s lidickou tematikou, 2008).
Poutníkův lidický průvodce (literární průvodce, 2009).
Láska a smrt na potoce Ležák (historický román inspirovaný ležáckými událostmi, 2009).
Hlasy z hořících domů (spolu s Romanem Cílkem a Karlem Richtrem, příběhy obcí vypálených nacisty, 2011).
Jdou do nebe (novela odehrávající se v protektorátním cikánském táboře v Letech, 2012).

Foto: František Tylšar