STÍN RVLC 89. Výstava dobových dokumentů a fotografií k 25 letům od revoluce

Student oboru Dějiny umění Jaroslav Exner připravil z dobových dokumentů výstavu k 25. výročí listopadových událostí. Zajímavá instalace byla ke zhlédnutí ve foyer Filozofické fakulty Jihočeské Univerzity

Kdo ti prvotně předložil nabídku na uspořádání této výstavy?
První zmínka o tom, že se na fakultu dostaly fotky a další dokumenty z listopadu 89 přišla od Hynka Látala z dějin umění. Ten mne s myšlenkou výstavy odkázal na Jiřího Váňu z vnějších vztahů a komunikace, s kterým jsem poté po celou dobu spolupracoval.

S jakými podmínkami jsi do tohoto úkolu šel?
K dispozici jsem měl několik složek strojopisů, fotek a starých novin, které měly být přeměněny ve výstavu. Předem bylo také určeno místo výstavy, kterým bylo foyer, vstupní hala naší filozofické fakulty. Oproti potemnělým chodbám a krychlovým místnostem vytesaným do té obrovské cihlovité hmoty přiléhající budovy, je otevřené foyer skvělý prostor. Navíc i samotné materiály byly zajímavé, což mi dovolilo soustředit se na samotnou instalaci výstavy.

Jak probíhala spolupráce s Jihočeskou univerzitou. Vyšla ti vstříc?
Filosofická fakulta JU měla na celkové realizaci zásadní podíl, zajišťovala finance, prostor a podklady pro výstavu. Ocitl jsem se v situaci, kdy byla možnost dělat si v podstatě, co chci. Samozřejmě v rámci nějakých bezpečnostních a provozních požadavků budovy. Dostal jsem zajímavé, jednoduše čitelné prostory, využívané jen jako jaká si čekárna, místo setkávání, do kterého jsem mohl zasáhnout. Ze strany univerzity jsem měl materiálně vše, co jsem k realizaci výstavy potřeboval, zbytek byl na mně.

Takže to byl spíš tvůj osobní projekt…
Vlastně ano. Výstavu jsem po celou dobu dělal tak trochu sám pro sebe, z nějakého vlastního zájmu. Možná se u mě již při první samostatné realizaci objevil syndrom egoistického kurátora nebo to bylo opět jen mým introvertním ražením, ale při konečné instalaci výstavy jsem byl laskavý a odvážný a nechal jsem vyniknout pár kolegyň v práci s izolepou a provazem.

Jak jsi technicky výstavu připravoval…
První a zásadní problém spočíval ve vytvoření samotných „stěn“ pro umístění exponátů. Stěny, které v prosklené budově prakticky chybí. Z počátku je měly nahradit dřevotřískové desky na šedě nalakovaných nožkách, na které by se pomocí špendlíků exponáty umístily. Po zvážení možností se základem celé instalace stalo ocelové lanko natažené ve třech metrech mezi stojícími sloupy, základní konstrukcí foyer. Na něj poté byla zavěšena lanka s exponáty a pruhy látek, které tvořili nové stěny ohraničující výstavní prostor. Další částí poté byla tvorba „rámů“ pro exponáty, což spočívalo v jejich balení do folií a následného zabezpečení proti odcizení pomocí izolepy. „Hřebíky“ byly nahrazeny provazy navázané na ocelové lanko, na ně byly pomocí sponek připevňovány „rámy“ – foliové desky zpevněné izolepou.

Jsi spokojený s celkovou realizací výstavy?
S odstupem času mé nadšení z výsledku opadalo, objevila se řada věcí, které se daly udělat lépe. To se týkalo převážně samotné vizuální stránky instalace, architektury – designu výstavy. Ale nejvíce radosti jsem měl už jen z toho, že se vůbec podařilo realizovat něco, co jsem předtím viděl jen na papíře, několikrát zmenšené nebo jen jako několik čar budoucího technického řešení.

Když by si stručně popsal výstavu, z kolika míst se skládala, popřípadě co přesně bylo k vidění?
Výstava se skládala ze dvou částí. První byla časově vymezena 17. listopadem, násilným potlačení demonstrace a 29. 12. 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem ČSSR. Druhá část byla zaměřená na dění v Českých Budějovicích mezi 21. 11., kdy začal být s odstupem reflektován 17. listopad a generální stávkou 27. 11. 1989. V zastoupení byly oba tábory rozdílných myšlenkových ideologií, KSČ a OF. Nechtěl jsem dělat nějaké historické či politické závěry. Pouze jsem předložil pohledy obou stran konfliktu.

Podařilo se ti skloubit výstavu s původní funkcí prostoru?
Tato otázka pro mě byla také zásadní. Napadá mě tedy vlastně jediná podmínka, která mi mou práci komplikovala. Stoly a lavice musely totiž sloužit jako dřív. Nemohly být z prostoru odneseny. Výstava musela fungovat symbioticky vedle nich, musela respektovat je a jejich funkci. Mobiliář musel tvořit samostatnou, na výstavě nezávislou jednotku, tedy čekárnu. Tu jsem se alespoň snažil pomocí „Člověče“ a knihám banálně přeměnit v hernu a čítárnu.

Propagoval jsi výstavu nějak?
Vylepil jsem pár plakátů, ale o žádnou masivní propagaci se nejednalo. Provoz budovy je natolik rušný, že nebylo potřeba shánět zákazníky. Nejednalo se o propagaci fakulty navenek, vůči veřejnosti, ostatním fakultám, univerzitě, zřizovatelům a podobně. Cílovou skupinou byli studenti a personál fakulty. Budování vztahu fakulty se studenty, pokus o oživení, zpříjemnění prostor budovy jejím „obyvatelům“, vnášení nových funkcí, možností vyžití v prostoru fakulty.

Myslíš tedy, že tvou výstavu studenti reflektovali?
Žádné přesné číslo nemám, ale vzhledem k tomu, že jsem v prostoru výstavy během jejího provozu trávil docela dost času, tak myslím, že vzniklá koncepce fungovala dobře. Alespoň část kolemjdoucích donutily noviny v průvanu a nová místnost ve foyer do prostoru výstavy přijít a dívat se.

Co pro tebe osobně znamená 17. Listopad? Vyvolali v tobě vystavované fotky, které si procházel, nějaké emoce?
Asi jen nějaká část dějin, kterou zažili rodiče. Vlastně o tom moc nevím. Nikdy jsem se o to ani příliš nezajímal, takže jsem při přípravách výstavy musel rychle nasát informace z internetu a televiz. tak, abych mohl s těmi dokumenty pracovat alespoň na té obecné rovině dvou stran konfliktu. Jinak jsem ale na sobě žádné vysoké emocionální vypětí nepozoroval. Hodně lidí svolaných na jedno místo, jako vánoční trhy nebo koncert, akorát za jiným účelem.