Táňa Svatošová: Bohumilu Hrabalovi jsem věnovala 3333 písmen

Co se stane, když potkáte Táňu Svatošovou? Dýchne na vás neuvěřitelná energie bojovnice, která i přes rány osudu přijímá denně výzvu za výzvou. Akademická malířka je nejen umělkyní, ale také sportovcem, učitelkou tchaj-ťi a vášnivou posluchačkou klasické hudby. Její životní dílo jen tak nepřehlédnete. Svatošová vydala knihu Písmo jako vědomá stopa pohybu, pomáhá hendikepovaným dětem a na svědomí má 75 metrů dlouhou betonovou zeď v pražské Libni, kterou vysvobodila ze šedi a vytvořila z ní Poctu Bohumilu Hrabalovi.

Usměvavá výtvarnice ( *1964) nezapře slovenský původ. Sálá z ní temperament a neuvěřitelná energie je vyvažována jakýmsi vnitřním klidem a rozvahou. S akademickým malířem Teodorem Buzu nyní společně vystavuje ve Staré radnici v Táboře. Výstava s názvem "Nebo tak něco" potrvá do 2. září.

Strpení prosím, na diktafonu mám ještě rozhovor s punkovou kapelou, musím to promazat. Když jsme u toho, máte ráda punk?
Nevadí mi, ale nerozumím mu natolik, abych o něm mohla mluvit. Jsem jen nadšený laik.

Posloucháte ráda muziku?
To jo! Dcera je členkou Hudební mládeže České republiky a vždy mi se spoluhráči hraje na vernisážích, bohužel do Tábora je to z ruky. Většinou jim platím v palačinkách, teď už bych to asi neutáhla a navíc mají zkouškové období. Ale jinak by to bylo krásné, v gotickém sále je nádherná akustika a gospely by tu vynikly. Stává se, že lidi pak úplně zapomenou na mé obrazy.

A co se z hudby líbí Vám?
Poslouchám léta letoucí klasickou hudbu na rádiu Classic. Doma už se předháníme v tom, že hádáme interpreta, skladbu, rok nahrávky a podobně. Pak mám ráda spirituály a gospely a totálně jsem závislá na Nohavicovi. Mám všechny jeho desky. Když maluju a vidím, že se obraz vyvíjí dobře, tak to chce jednoznačně Nohavicu. Jinak u obrazů potřebuji ticho či Classic. Pak se mi také líbí rocková hudba 70. let, Dire Straits, Pink Floid, Ac/Dc. Na tom jsme vyrostli.

Do jaké míry Vás to inspiruje či ovlivňuje?
Docela hodně. Už podle toho, co dělám, si hudbu pouštím. Když dělám ilustrace, hraje mi něco jiného, než když dělám velká plátna. Hudba má oproti výtvarnému umění o jeden velký rozměr více – sdílí se společně. U tvorby výtvarné je člověk opuštěný a často si při práci zoufá. Mnohdy dceři závidím, že může požitek sdílet, že je to společná záležitost, protože radost je pak násobená a trápení se naopak dělí. Při malování je člověk sám od začátku do konce a jsou chvíle, kdy si hodně zoufá, a pak jsou chvilky, kdy se raduje, ale nemá s kým! Na diváka a odezvu vždy navíc čekáte. Až na vernisáži či výstavě se jí dočkáte. Odezva je přitom velice důležitá, veksrze nikdy to neděláte pro sebe. Vždy mě potěší názor.

Ale i zoufání může být podnětné a může autorovo dílo vést do hloubky…
To si pište! Je to velká katarze, tam si člověk sáhne opravdu na dno. Je to o hlubokém sebepoznání. Odkrýváte jednotlivé vrstvy a stejně tak, jako vy působíte na dílo, tak dílo působí na vás. Je to vzájemný dialog, poctivá a trnitá cesta. Tam to člověk neošidí, a pokud to dělá poctivě – jako že by se měl o to každý umělec snažit – tak vám dílo nastavuje zrcadlo. Naprosto přesně vím, kdy jaké obrazy vznikaly, co jsem cítila, řešila. Je zajímavé sledovat lidi, podle čeho si obraz vybírají. Většinou sáhnou po tom, který vznikal v období, kdy to šlo samo. Zřejmě je z nich cítit jakási lehkost. Často pak reagují i na ty, které jsou, jak říkám, vybojované…

To jsou které?
Ty, které se vzpouzí a nechtějí být namalovány. S nimi dlouho rozmlouvám a domlouvám jim. Když se obraz povede, je na něm znát ticho po boji. Cítit úsilí, napětí a to, že člověk musel k dokončení prošlapat nelehkou cestu. A vzdát to? To není můj styl, i když to je nejjednodušší, prostě plátno otočíte.

Nebo přemalovat…
To dělám také. Najednou se mi třeba obraz přestane líbit, vezmu ho a přemaluji, nebo z něj něco použiji.

Říkala jste, že někdy obraz vznikne hned, někdy to trvá. Vzpomněla byste si na nějaké limity?
Zde prezentuji sérii kaligrafie a u ní je relativní, zda je rychlá. Je to výsledek nějaké schopnosti, k níž se člověk přibližuje. Na to, aby kaligrafie byla momentem okamžiku, předchází jí dlouhá meditace a kondice ve smyslu schopnosti tahat štětec, uvolnit se a namalovat obraz na jeden nádech. Tím, že dělám tchaj-ťi s mečem, jsou si věci v provedení podobné. I meč musí být veden plynule, vědomě a uvolněně a tah musí být naprosto jednoznačný. To je stejné v kaligrafii. Má to okamžitý výsledek, který můžete akceptovat, nebo dílo vyhodíte. Zdejší série 25 kusů je vybraná ze sta exemplářů. Takže abych se vrátila, výsledek u kaligrafie je jako když skočí skokan na olympiádě. Je to rychlost, několik sekund, ale ta příprava trvá roky. Nicméně pak tu jsou obrazy, které maluji roky. Mám pocit, že je hotovo, líbí se mi a třeba je i vystavím. A na výstavě, což se mi stalo nedávno, zjistím, že bych to uměla lépe, protože s každou výstavou se posouváte, vyvíjíte se. Těšila jsem se, až výstava skončí a já obraz sundám a přemaluji. I zde na výstavě návštěvníci najdou práce, které na webu vypadají jinak. Je to výhoda i dřeva, na které maluji a které snese hodně. Opravdu pak obrazy dělám několik let a žijí se mnou. Jsou pro mě cenné, protože jsou doslova členy rodiny. Jsou jako mé děti a bolí to, když opouští rodinu.

Je tu nějaký konkrétní?
Obvykle obraz vzniká od nápadu po dokončení asi tři týdny. A zde visí jeden, který opravdu dlouho nechtěl být namalován. Měla jsem vymyšlenou takovou sérii a on asi věděl, že je poslední. Já naopak věděla, že ho chci s sebou do Tábora a on nechtěl. Domlouvala jsem mu a ještě den před vernisáží jsem ho domalovávala. Vznikal, když jsme hráli Mistrovství světa v hokeji. Slyšela jsem, jak všichni řvou, kluci bojovali na ledové ploše a já tu bitvu hrála na plátně. S finále jsem se rovněž blížila ke konci. Jsem ráda, že tu je, patří sem, ale neprozradím, o který jde. Může to být taková tipovací soutěž pro návštěvníky.

Zaujal mě podklad části Vašich prací. Tím je dřevoštěpková deska, která v pozadí malby tvoří další obrazce.
Vzniklo to tak, že manžel je architekt, a jednou mě vzal na veletrh stavebního materiálu, kde tyto desky byly. Fascinovaly mě. Koukala jsem na ně ne z hlediska stavebního, ale právě z toho, že působí a fungují skvěle výtvarně, aniž by na nich bylo cokoli namalovaného. Zkusila jsem na to tedy malovat a zjistila, že to komunikuje a spousta věcí z podkladu jde vytáhnout, rozvíjet. Každá deska je přitom jiná. Druhou věcí je, že se obrazy dobře skladují a vozí, i když jsou těžké a nosit je třeba do čtvrtého patra bez výtahu je dřina. Plátna jsou lehká, ale velice háklivá. Na dřevo maluji akrylem, takže obrazy jsou hodně odolné a já tuto techniku využívám i na realizace v interiérech, kdy jednotlivé pomalované tvary ze dřeva mohou sloužit třeba jako ochrana zdí. Dřevo se dá ohmatávat i umývat. Jsou to tedy obrazy haptické a nevadí mi, když se jich lidé dotýkají. Naopak, je to rozměr navíc. To plátno nemá. Navíc kaligrafie na papíře je ještě háklivější. Vezu například domů kresby, které vznikaly při cvičení s mečem, jejž nahradil štětec. Ty tu měly viset v prostoru, ale bohužel se nevešly. Tak snad je uvidíte jindy.

Netypický je rovněž čtvercový formát obrazů.
Kompozičně se řeší složitěji. To je taková výzva a ty já ráda, proto jsem si tento formát zvolila. Čtverce fungují jinak. Mám tu však ještě takové netypicky obdélníkové obrazy malované na deskách s předem daným rozměrem. Rozhodla jsem se, že ho zachovám a zkusím obrazy namalovat. Snažím se věci ekologicky a ekonomicky využívat. (smích)

Spousty věcí vnímáte jako výzvy. Vy jste s prominutím taková umělecká sportovkyně…
Je pravda, že ke sportu nemám daleko. Vždy jsem nějaký dělala, nyní dělám tchaj-ťi s mečem a pohyb prostě k životu potřebuji. I kaligrafie jsou záznam pohybu, je to nějaká dynamika, která je ve mně a která se asi chtě nechtě zrcadlí v mých obrazech. Doufám, že to lidé ocení a probere je to k nějaké aktivitě. K umělecké, sportovní nebo životní, to by se mi líbilo nejvíc!

Jak vy jste se dostala k tchaj-ťi?
Dělala jsem vždy spoustu sportů jako tenis, plavání, atletiku… Byla jsem dokonce instruktorkou lyžování! Poté co nám vážně onemocněla mladší dcera, začali jsme se měnit, zajímat se o čínskou medicínu a cvičit tchaj-ťi. Hledali jsme sílu, jak se se životní výzvou vyrovnat a věděli jsme, že ji musíme hledat v sobě. Když pak dcerka umřela, tcha-ťi bylo jednou z věcí, které nám pomohly jít dál... A tak se stalo, že tchaj-ťi mi proniká do tvorby i života. Hranice už mizí a nevím, kde tchaj-ťi končí a kde začíná život. Hledám dynamickou harmonii nejenom v tchaj-ťi ale zejména v životě.

Komu cvičení doporučit?
Tchaj-ťi je umění. Jde lépe tomu, kdo má talent a prostorové vnímání. Naučí se to každý, ale někomu jde lépe co se týče hloubky pochopení a estetiky provedení. Osobní profit je však pro každého ohromný.

V Táboře jste poprvé?
Poprvé zde vystavuji a jsem nadšená, protože prostory jsou úžasné. Když jsem je viděla na obhlídce v lednu, ptala jsem se Teodora: „A v které té místnosti bychom měli mít výstavu?“ A on povídá: „Ve všech.“ To se mi malinko přitížilo. Říkala jsem mu, že to není možné, že to je obrovské a nevidím to dobře. Pak jsem to rozchodila a nakonec to dopadlo tak, že se nám spousta věcí nevešla. Líbí se mi, že prostory fungují, i když tu nic nevisí, a velice oceňuji instalační systém, prostornost radnice a dostatek světla. Rozhodně musím zmínit pomoc lidí z Husitského muzea, kteří mi tu byli při ruce. To jinde není, na to nejsem zvyklá. V Praze co si neuděláte sami, to nemáte. Jako bonus pak beru to, že člověk jde na výstavu skrz historický gotický sál. To vám bere dech a už tam nevíte, zda máte vůbec jít na výstavu, protože sál je plný dojmů, zážitků a prostoru k nadechnutí. Jsem vděčná, že tu mohu vystavovat a doufám, že návštěvníci dílo ocení. Opravdu jsem do toho dala od ledna všechno.

Jak jste se vůbec dali dohromady s Teodorem Buzu, s nímž se o prostory dělíte?
To je hezká historka. Kolegyně malířka se z časových důvodů nemohla zúčastnit sympozia, které Teodor pořádal. Jela jsem místo ní a tam jsme se seznámili. Byl to rok 2008. Po prvním večeru jsme zjistili, že nás spojuje něco více než sympozium, že si máme co říct. Možná je to tím, že on je z Moldávie a já ze Slovenska, jsme východněji, a tedy asi temperamentnější. Skamarádili jsme se a Teodor mě navíc zve na výtvarné akce do zahraničí. Je to víc než kolegiální kamarádství, jsem mu za to vděčná. Běžné to není…

Někteří lidé by to mohli vnímat i jinak…
Malinko jsem byla zaskočená otázkou mého kamaráda „A co za to chce?“. Neptala jsem se ho, asi se budu muset zeptat. (smích) Myslím si ale, že Teodor není typ, který by očekával, že mu za to něco budu dávat. Je to báječný kolega a pokud budu mít možnost mu nějak pomoci já, udělám to. Rádi bychom dokázali, že mezi kolegy může fungovat přátelství, i když jsou žena a muž. Může to tak být a je to hezké. Navíc, můj manžel je architekt a Teodorova žena je architektka. Úžasně jsme se potkali a všichni nám můžou závidět!

Co si představit pod názvem výstavy "Nebo tak něco"?
Hledali jsme názvy výstavy. Teodor měl nějaké nápady, já nějaké. Nemohli jsme se shodnout, a tak jsme se snažili o kompromis. V tom zoufalství jsem mu pořád psala nějaké nabídky, kterých bylo více. Na závěr jsem napsala „tohleto nebo tak něco“, jako něco z toho. A on mi odepsal: „Nejvíc se mi líbí nebo tak něco“. Já mu ještě odpověděla, že nevím, zda se na nás lidi přijdou podívat. On na to: „Nevím, zda se přijdou podívat na nás, ale na výstavu s tímto názvem určitě!“

Ještě se vrátím k Táboru. Jako asi každý umělec jste jistě citlivá osoba. Jak na Vás město působí?
Působí na mě přímořským dojmem. Měla jsem pocit, že jsem někde v Itálii a na konci každé ulice uvidím moře. Město je zrekonstruované, má atmosféru a je malebné. Už jen na něj jsem všechny lákala: Kdyby se vám výstava nelíbila, Tábor stojí za to. Na komorním rozměru městečka není co by scházelo a co by přebývalo. Historické centrum je krásné a srovnatelné s Českým Krumlovem. Tábor má ještě ale co dohánět ve smyslu propagace turistického využití a návštěvnosti. Tam jsou rezervy. Třeba tomu pomůže naše výstava! Říkala jsem, že od teď vystavuji už jen v Táboře. Máte tu navíc dobré hospody.

Kromě malby také ilustrujete.
Tím jsem vlastně začínala. Dělala jsem ilustrace do francouzského časopisu na výuku francouzštiny a angličtiny, pak pro podobný ruský časopis. Stále ilustruji knihy, novoročenky a hodně dělám grafický design jako návrhy logotypů, propagačních materiálů, informační systémy. To mě baví. Logotypy jsou jako chemické vzorce či rovnice. Pravá strana se musí rovnat levé. To je zadání, které je nezpochybnitelné a jasné. Opět je to pro mě nějaká výzva. Knihu jsem pak vydala jednu vlastní Písmo jako vědomá stopa pohybu, která je o propojení cvičení tchaj-ťi s rozvojem grafomotoriky předškolních dětí. Vše souvisí se vším, jsem takový polyfunkční umělec.

Děláte toho požehnaně, takže mě sžírá zvědavost, na čem teď pracujete?
Velice jsem se věnovala přípravám na výstavy v Nancy a Táboře. Pořád dělám semináře k Písmo jako vědomá stopa pohybu s dětmi i dospělými, s nimiž cvičím i tai chi, a také pracuji na materiálech pro práci s dětmi. Neustále se mi vše prolíná a doplňuje. Jsou období, kdy je toho nad hlavu, a období, kdy se dá soustředěně malovat. Jsem svobodné povolání a řád tomu uměleckému neřádu dává má arteterapie pro děti s kombinovaným postižením v centru Paprsek. To jsou lekce pokory, které si ordinuji každý týden a ráda!

Kdyby Vás někdo požádal, zda byste mu nepomohla udělat design bytu…
To je spíš architektura, ale také jsem dělala takový domalovávaný reliéf ze dřeva na zeď. Motiv byl jasně daný majitelem bytu, měla to být mapa světa. Já jsem ji ale posunula, vymyslela jsem si nové, neosídlené světadíly. To se majitelům líbilo. Spíš než interiéry bytů se pak věnuji veřejným prostorům. Třeba estetickým ochranným prvků zdí ve školách a mateřinkách. Největší, co jsem dělala, byla pak pětasedmdesát metrů dlouhá zeď Pocta Hrabalovi v Libni, kde spisovatel žil a jehož domeček kvůli stavbě metra zbourali a postavili tam tuhle ošklivou betonovou zeď. Ta trápila nejen sprejery, ale také mě. Zažádala jsem si o grant a pustila se do práce. V zalomeních zdi jsou napsané úryvky textů vztahujících se k Libni. Je tam použito 3333 ručně napsaných písmenek. Kdo nevěří, může si zajet počítat.

Jaký je váš vztah k Bohumilu Hrabalovi?
Je stejně jako já Libeňák. Zažila jsem ho, pamatuji si ho. Neznali jsme se však osobně, ale při pracích na té zdi mi přišlo, že jsem snad jediná, kdo s ním neseděl na pivu! Během šesti neděl všichni chodili kolem a vyprávěli mi různé historky, jak s ním na pivo chodili, jak se plácali po ramenou… A já měla tu drzost, ačkoli jsem si vše důkladně nastudovala a poznávala Hrabala, že jsem se do pocty pustila. Musím ale říct, že v Libni žiju 25 let a velmi podobně mě jako umělce oslovila. Díky šílené developerské výstavbě však Libeň genia loci pomalu ztrácí…