ZE ŠUPLÍKU: Nicky Perry z Budějovic napsala Spojení krve. Bojuje se Stmíváním!

Nicole Zvoníčková alias Nicky Perry (21) je mladá autorka, která pochází z Lišova, města nedaleko Českých Budějovic. V současné době studuje obor Sociální a charitativní práce na teologické fakultě Jihočeské univerzity. Před rokem vydala svou prvotinu s názvem Spojení krve, která bývá srovnávána se Stmíváním od americké spisovatelky Stephenie Meyer, ať už ve smyslu pozitivním či negativním. Pojďme se společně dozvědět něco více o dílu nadějné autorky, ale také o autorce samotné.

Nicky, mám pro tebe takový úkol na rozehřátí. Pověz mi něco málo o sobě.
Jmenuji se Nicole Zvoníčková, narodila jsem se v Českých Budějovicích a momentálně žiji v Lišově, což je malé město asi třináct kilometrů od Budějovic. Ve svém volném čase ráda čtu, pak mám čtyři psy, pudly, se kterými buď chodím ven, nebo se s nimi mazlím či povídám. Ráda také spím, chodím do školy, to hlavně kvůli lidem, kteří tam jsou, ráda si povídám nad kafem, koukám se na seriály, filmy a  hodně času trávím s přítelem.

Před sebou máme tvojí knížku Spojení krve - je to kniha první nebo už jsi předtím něco sepsala, či dokonce vydávala?
Je to knížka úplně první, považuji ji za svou prvotinu.

Vzpomínáš si na ten okamžik, kdy sis řekla: „Tak a teď budu spisovatelkou.“? Co tě k tomu motivovalo, že jsi začala psát?
Vždycky jsem moc ráda četla a myšlenkou na psaní jsem se začala zabývat tak v šesté či sedmé třídě. Pravidelně jsem měla nejlepší slohy ve třídě, takže mě psát bavilo. Začala jsem tvořit jednu povídku, která se jmenovala „Když se vám zbortí svět“ - tu jsem si psala jen tak pro sebe. Mým snem bylo stát se spisovatelkou. Původně jsem si dovedla představit, že by mě to i živilo, ale to je v tuhle chvíli neuskutečnitelné. Spojení krve jsem začala psát v osmé třídě. Bylo to tak, že se mi zdál sen, a tak jsem nad tím pořád přemýšlela, jak by se to mohlo odvíjet dál a pak jsem si to začala psát ve volných
chvílích. Bavilo mě to, relaxovala jsem u toho a nakonec z toho vznikla celá knížka.

Kniha má pro nezasvěcené poněkud zvláštní název  „Spojení krve“ – proč se kniha jmenuje právě takto?
Jmenuje se to tak kvůli tomu, co se v té knížce stane. Hlavní hrdinka Gee je potomkem Lykana a až jí bude osmnáct let, má podle věštby vyhubit všechny upíry. Než dojde k rozhodující bitvě, kdy proti sobě stojí znepřátelené strany Lykanů a upírů, ona stojí před volbou, jestli má poslechnout rodinu – geny a věštbu, která jí předurčuje k tomu stát se Lykanem, nebo jestli má poslechnout srdce, jelikož je zamilovaná do jednoho z upírů. Než aby se stala Lykanem (musí se přeměnit a nemůže být člověk), tak jí jeden upír přemění, právě proto, aby zabránil naplnění věštby, aby vyhubila upíry. Musí se kvůli  té přeměně napít krve upíra a on zase její krve – takže si vlastně spojí navzájem krev.

Jak jsem si poslechnul příběh, mám tendenci zařadit tvojí knihu Spojení krve do žánru sci-fi. Přiblížil jsem se skutečnosti, nebo bys žánr specifikovala jinak?
Já nevím, jak bych to měla přesně označit. Je to tak trochu sci-fi, někdo to zařadí mezi horor, někdo mezi fantasy, dalo by se to označit i jako dívčí román. Takže bych řekla, že je to vlastně taková „slátanina“ všeho. Dá se říci, že je to někde na pomezí fantasy a sci-fi.

Všimnul jsem si, že na začátku knížky máš věnování, které zní: Všem, kteří mi alespoň jednou za dobu, kdy jsem se pokoušela psát tuto knihu, řekli: „Ty to dokážeš!“. Komu především patří ono velké díky za podporu?
Není to primárně spojené s tou knížkou, ale měla jsem jednu babičku a ta mi vždycky říkala, že můžu dělat cokoli budu chtít, když se budu snažit a půjdu si za tím. I když to možná zní jako klišé, tak mi to říkala a mě to v tu chvíli podporovalo. Teď už nežije, takže se okamžiku vydání knihy bohužel nedožila. Pak to byli hlavně kamarádi. Knížku jsem psala spíše pro sebe, do šuplíku a vždy jsem vzala nějaký kousek z té knížky, přečetla ho kamarádkám ve škole a ony: „Jó, to je dobrý, pokračuj dál! A jak to vlastně dopadne?“ Takže tohle bylo to, co mě nejvíc ovlivnilo. Z rodiny se o to zajímali, ale ne
až tak, že by si to třeba také přečetli. Spíš tedy ti kamarádi. Povzbuzovali mě v tom. Přestože jsem si říkala: „To nikdy nemůže vyjít, žádné nakladatelství mi to nevydá, není reálné, aby vybrali zrovna mě, vzhledem k počtu těch rukopisů, které jim autoři posílají“, tak mě přátelé neustále utěšovali: „No tak ale pokračuj dál, kdyžtak se to vytiskne a budeme si to číst jen tak spolu.“.

Setkáváš se s pozitivními ohlasy? Jaký máš z dosavadních reakcí pocit?
Když mi z nakladatelství řekli, že knihu vydají, byla jsem hodně nadšená, a to jsem vlastně pořád. Jsem za to hodně vděčná, protože je to takový malý zázrak. Názory na tu knihu jsou rozporuplné. Jelikož jsem Spojení krve psala tak ve čtrnácti nebo patnácti letech, tak je určeno spíše pro mladší generaci. Když to čte někdo, komu je třeba pětadvacet a je to ještě navíc zařazené v žánru horor, tak od toho může očekávat něco jiného. Řekla bych, že kritika se objevuje hodně na adresu zpracování. Ne na obsah, ale na způsob, jakým je to napsané. Je tam hodně vyprávění, někdy je to zdlouhavé a ke konci se toho zase děje až moc, protože tam se to „rozjíždí“. S tím souhlasím. Je pravda, že jsem si to psala pro sebe a ani jsem se nijak nesnažila o to, aby to mělo hlavu a patu, abych si řekla, že v téhle kapitole bude tolik a v tamté zase tolik děje. Nechávala jsem to přirozeně plynout. Je to tedy možná trochu zdlouhavé a mohla bych zlepšit svůj styl – mohlo by se tam toho víc dít.

Kdy byla kniha vydána a kolik kusů knížek se zhruba prodalo za celou dobu od vydání?
Bylo to vydané loni, 20. října 2011, a od té doby se prodalo tak 700 kusů. Myslím si, že už to samotné se dá považovat za velký úspěch.

Máš kromě tohoto úspěchu ještě nějaké jiné, o kterých by ses chtěla zmínit?
Jiné literární úspěchy asi nemám. Jednou jsem vyhrála olympiádu v českém jazyce, ale to sem asi nepatří (smích), no a pak jsem měla dobré slohovky, ze kterých jsem dostávala jedničky. Jinak nic. Tohle je moje první věc, která šla na veřejnost. Ani jsem nic nezveřejňovala nikde na blogu, když jsem ho měla. A když už jsem něco publikovala, tak to byly jenom úryvky ze Spojení krve, no a tam se právě ozývali někteří ti kamarádi, kteří mě podporovali, abych psala dál.

Kdybychom teď odbočili od Spojení krve, napadl tě po tom, co jsi ho dopsala, nějaký námět na novou knížku, třeba něco tematicky jinačího? Popřípadě, máš už něco rozepsaného?
Napadlo mě to a něco rozepsaného už dokonce mám. Souviselo to s tou kritikou Spojení krve, jde nejenom o ten styl psaní, ale je tady prostě „přeupírováno“, protože je hodně příběhů o upírech a já jsem měla ještě tu smůlu, že když jsem začínala psát a tvořila jsem to poměrně dlouho, tak ještě vyšlo Stmívání, Vampírská akademie a další. Takže je to s tím dost srovnávané. Co jsem o tom tak přemýšlela, tak bych se zaměřila na nějaké dívčí romány, ale s různou problematikou – teď zrovna pracuji na dívčím románu o anorexii – příběh ze života, který se týká tohoto tématu.

To zní hodně zajímavě. Když mluvíš o té anorexii - jak spisovatele napadne, že bude psát zrovna o tomto tématu?
Hodně mě ovlivnil ten proud, který tady je. Všichni jsme pod nátlakem, abychom vypadali co nejlépe, ať už je to z televize nebo z internetu. Když si otevřeš dívčí časopis, tak tam pomalu není nic jiného než rady, jak co nejrychleji zhubnout atd. A bylo to také proto, že když jsem projížděla internet, tak jsem narazila na pro ana blogy – no a to jsou blogy, které si zakládají třeba třináctileté, čtrnáctileté holky a tam se snaží co nejvíce zhubnout, ale tím způsobem, že třeba vůbec nejedí a podporují anorexii, stahují si různé obrázky hubených holek a chtějí se tomu jejich ideálu přiblížit. Je to prostě takové téma – mně je jich líto a přijde mi to tak strašně smutné, že se takové snaží být, a přitom ani nevědí, s čím si zahrávají.

Máš už představu, kdy by ta knížka mohla vyjít, abychom se společně mohli těšit na nějaký konkrétní rok či datum?
Zatím ještě vůbec nevím, pracuji na tom a nakladatelství to bylo nabídnuto, ale na ničem konkrétním jsme se zatím nedomlouvali. Takže vše je v tuto chvíli v jednání.

Když ses zmiňovala o porovnávání s ostatními autory – nevadí ti porovnávání tebe, jakožto autorky Spojení krve a Stephenie Meyerové, autorky Stmívání? Bylo to pro tebe těžké, přehoupnout se přes kritiku a uvědomit si, že na druhé straně je ještě někdo jiný?
Těžké to bylo. Já jsem udělala hlavně tu chybu, že když jsem si to psala pro sebe, tak se tam otevřeně zmiňuji o tom, že ta hlavní hrdinka má ráda Stmívání, a dokonce šla na ten film do kina atd. Je tam prostě očividně jmenované, že to má ráda. Takže si myslím, že ta kritika se odvíjí hlavně od toho, protože kdybych to tam nezmínila, tak by jim to třeba nepřišlo jako taková „kopie“. Ale myslím si, že když se do toho člověk zahledí, tak ten příběh je úplně jiný, to chování upírů je také úplně jiné – není to to samé, alespoň si to osobně myslím.

Máš nějaké vzory, řekněme, autority z oblasti literatury, které tě inspirují nebo třeba chceš psát jako někdo z nich?
Psát jako někdo jiný asi nikdy nebudu. Každý autor má svůj osobitý styl. Ale kdo mě hodně ovlivnil ve věnování se upírům nebo i v různých představách o upírech, ze kterých ty mé vycházejí, je česká spisovatelka Jenny Nowak. Mám snad všechny její knížky, které se dají sehnat. Ta píše opravdu skvěle. Pak to byli takoví autoři jako je Stephen King (horory), Raymond Feist (fantasy), pak samozřejmě Stephenie Meyerová (fantasy), potom Christopher Paolini – prostě to jsou takoví fantasy autoři, kteří se mi líbí, mám ráda jejich tvorbu, ale nemyslím si, že bych se jim někdy mohla přiblížit. Ať už ve stylu, kterým píšou, anebo v oblasti. Líbí se mi, že jejich styl psaní mi dopřává odpočinku, dává mi zkušenosti, jak co dělat – třeba nepsat dlouhé popisné části, které nebudou nezasvěcené lidi zajímat. Rozhodně ty autory obdivuju.

Existuje nějaký literární sen, kterého bys v budoucnu chtěla dosáhnout? Máš konkrétní představu, jak by měl vypadat onen vrchol tvojí tvorby, ke kterému nyní směřuješ?
Já bych byla ráda, kdybych dokončila tu knížku, na které teď zrovna pracuji, no a kdyby se pak podařilo ji vydat. Ráda bych ve vydávání pokračovala. Mám v hlavě i určitou představu o navazujícím dílu na Spojení krve, takže pokud by to vyšlo, chtěla bych to dokončit. No a chtěla bych se věnovat psaní, ne profesionálně, protože si nemyslím, že by mě to uživilo, ale mít ho jako koníček. No a co se týká zaměření, tak bych ráda pokračovala ve fantasy a v dívčích románech.

Studuješ obor Sociální a charitativní práce – dá se spojit s tvojí tvorbou, hledáš v něm inspiraci?
Určitě. Co se týče různých životních problémů, třeba ta anorexie - to jsme také probírali ve škole. Ale v další tvorbě bych se chtěla zaměřit na dívčí romány, kdy se hrdinky dostávají do životních situací, o kterých se moc nepíše, jako třeba rozvod rodičů, smrt jednoho z rodičů a různé psychické problémy – zkrátka věci ze života.

Takže tě lákají sociální témata. Prostě takové ty nešvary dnešní společnosti, které mají dopad na existenci člověka?!
Já si myslím, že hodně těch dospívajících s tím má problémy – rozvody, atd. Zkrátka, ty děti v tom vyrůstají, a tak se to na nás nějak odrazí. Chtěla bych se věnovat tomuto, protože to tady nikde není a přijde mi to zajímavé o tom psát. Takže škola mi inspirací určitě je.

Mohou tě naši čtenáři nějak kontaktovat, ať už třeba z důvodu reakce na tvojí tvorbu či koupě Spojení krve?
Já bohužel v tuhle chvíli nemám žádné oficiální webové stránky, ale můj email je: nickyperry(zavináč)seznam.cz nebo na Facebooku je přímo vytvořená stránka Spojení krve. Přes tuto stránku si mě můžou na Facebooku vyhledat pod jménem Nicole Zvoníčková.

Co bys vzkázala čtenářům našeho serveru Kulturně.com?
Těžká otázka. Chtěla bych jim vzkázat, že pokud budou mít zájem o Spojení krve, tak budu moc ráda, když si ho přečtou a případně mě kontaktují – klidně i v kritickém duchu. Myslím si, že bez kritiky se to neobejde. Samozřejmě to člověka zamrzí, ale zase to poukáže na ty chyby, které dělá a místo toho, aby se naštval, že ho někdo kritizuje, měl by se nad tím zamyslet a říct si: „Jo, vždyť je to vlastně pravda, možná něco dělám špatně.“, vzít si z toho nějaké ponaučení a příště se tomu vyhnout.

Kdybys měla potenciální čtenáře pozvat ke čtení Spojení krve, co bys jim řekla?
Je to podle mě oddechová záležitost. Není to knížka na přemýšlení – nic po vás nechce, třeba jako detektivka, která vás vybízí k hledání vraha a intenzivnímu přemýšlení. Je to pro ty, kteří mají rádi záhady, upíry, vlkodlaky, osobité vtipné postavy, no a pro ty, kteří se chtějí zasmát, pobavit a strávit příjemný čas nad knížkou. A je to určitě hezký dárek pro někoho, třeba pro blízké.

ÚRYVEK z knihy Spojení krve:
Zamyslím se hlouběji. Vždyť vlastně vypadal docela jako fanatik – zamlžené oči, zrychlené dýchání, drtící síla v rukou, za kterou jistě mohl adrenalin. Neviděla jsem moc vzrušeným kluků, vlastně žádného, ale předpokládám, že když se mu něco líbí, bude chtít, abych v tom pokračovala, ne naopak. Gary vypadal, jako bych mu působila muka, bolest. Vypadal, jako by bojoval, bojoval s tím, že se mu to líbilo. Je snad nějaký puritán, co si odepírá tělesné slasti?
Nebo si myslel, že se nedokáže ovládnout a… něco mi udělá násilně? Bál se, že když se nezabrzdí na začátku, nedokáže přestat? Všechny tyhle otázky mi letí hlavou a trápí mě, protože na ně neznám odpověď. Ale když se, už vykoupaná, ukládám do postele, v hlavě mi zasvítí mnohem závažnější otázka, která mi nahání strach. Otázka vyvolaná vzpomínkou.
Proč jsem najednou cítila takovou pálivou, dávivou touhu, která hraničila skoro s nenávistí, a která mě hnala k tomu, abych svými slabými lidskými zuby prokousla Garymu tepnu?
Proč jsem tolik toužila, jako by to byl jediný cíl v mém životě, cítit a vidět hustou karmínovou krev vytékající z jeho rány? A proč, sakra, proč mi to nepřipadalo vůbec špatné?

Jste poetou nebo povídkářem? Píšete do šuplíku a chcete svá díla publikovat na serveru Kulturne.com? Pište na email: poezie@michalkaczor.cz