Život bez vlny

Nikdy dříve jsem se nepokládala za konfliktního a problémového člověka. Autority jsem přijímala s lehkostí, vášně jsem radši tlumila, než vyvolávala. Už na základní škole jsem platila za šprta v pleteném svetru od babičky, který se nebál paní učitelce před celou třídou pochválit novou sukni.

Hierarchii jsem dříve viděla jako pravidlo, kterým život určuje, kdo je dole a kdo nahoře. Nutno podoktnout, že kromě mě a lehce zaostalého spolužáka, byli nahoře skoro všichni. Sígři měli svůj školní gang, který svetromily nutil k psaní cizích úkolů a písemek. Průměrní žáci byli rozděleni na skupinku hezké holky, co se už malují a srandovní kluci, bez kterých je ve škole úplná nuda. A všude bylo lepší být než mezi vlňáky.

S postupem času se ale všechno začalo měnit. Vynucené a nepřirozené autority, jakkoli se vehementně snaží být autoritami, už obcházím. Názory, které mi nesedí, mě pobuřují a dříve přívětivé domácí prostředí začíná kopírovat domácnosti italské předlohy.

Začala jsem snad šprýmovat se zarputilostí a tvrdohlavostí? Nebo mi jednoduše s přibývajícím věkem stoupnul můj donedávna plandající hřebínek? To asi už nezjistím. Vlněné svetry už ale pro jistotu nenosím.